Seděly jsme proti sobě a povídaly jsme si. Mladá žena, kterou dobře znám už několik let a která dostala do života velmi osobité dary a talenty a s radostí a v pokoře je tu uplatňuje. Sdílela se mnou pocity frustrace, které prožívá, když sleduje, kterak si lidé, kteří mají v podobném oboru ve srovnání s ní zlomek znalostí a talentů, budují úspěšné kariéry jenom díky tomu, že se v online světě umí dobře „prodat“ a nevadí jim používat i různé formy manipulace. A ona… že to tak dělat nechce a má k tomu i silnou vnitřní stopku.
Povzdechla jsem si, neboť mám ve svém relativně blízkém okolí nejméně pět dalších žen, které to mají úplně stejně. Jsou si dobře vědomy toho, že dostaly do života vzácné dary, a nechtějí je proměnit v různé „magnety“ propagačních kampaní. A ani nemůžou, něco uvnitř nich jim to nedovolí. A teď jsou tak trochu na rozcestí, protože nevědí, kudy dál. A přestože jsou všechny tyto ženy o řadu let mladší než já, velmi jim rozumím… protože to mám v mnohém také tak.
Mluvily jsme dál, o všem možném, ale rozhovor se zvláštními cestami neustále stáčel k tomu stejnému. Jak se cítit úspěšně mezi těmi, kteří mají „zmáknuté“ marketingové strategie, co si počít s pocity neviditelnosti, jak vybalancovat snahu a odevzdání, jak v klidu přijímat, že někdo prodává bezcenný balast za cenu drahokamů, jak zůstat v čistotě a nepovyšovat se, jak rozlišit soudnost a souzení atd.
Dlouho jsem setrvávala v pozici spoluhráče v ping pongu a na tyto otázky jsem jí klidně odpovídala, neboť je mám mnohokrát sobě do nitra položené a z nitra zodpovězené. V jednu chvíli však vyslovila něco, co už si sice přesně nepamatuji, ale zjevně to zafungovalo jako klíčové slovo, které přesně zapadlo do zámku jedné skryté skříňky v mém podvědomí, a mnou projel divně nepříjemný pocit. Pokračovaly jsme v rozhovoru, ale já jsem věděla, že se k tomuto vjemu musím ještě jednou vrátit.
A potom večer, před usnutím, jsem o něj znovu poprosila… a vzápětí jsem ho živě pocítila v těle. A udělala jsem to, co čas od času dělám, když se mi nějaké téma takto otevře. Nechala jsem běžet film, který mi ukazoval obrazy situací, ve kterých jsem se cítila podobně. Jenom vteřinové záběry, které současně problikávaly v podobě jemného zachvění v těle. Viděla jsem řadu situací, kdy jsem cítila neviditelnost, kdy jsem se marně snažila něco ukázat, kdy pro mě slovo úspěch bylo zakázaným slovem, kdy jsem prožívala drobné křivdy, kdy mě štvaly přesně ty věci, kterých jsme se dotkly v ranním rozhovoru. A když se film zastavil, vše kolem mě se projasnilo a uslyšela jsem tichý, ale jasný hlas: Nejsi tu kvůli Snaze, ale kvůli Službě. A já přesně věděla, co ta slova znamenají.
One thought on “Snaha vs. Služba”