Zasloužím si?

Jak už jsem tu mnohokrát psala, čas od času se v konzultacích objevuje opakovaně podobné téma a bývá to pro mě takový tichý vykřičník, abych mu věnovala pozornost a třeba i pár vět tady na blogu. Tentokrát mi zacinkalo do uší téma tak jemné, že prostupovalo spíš jenom tónem hlasu než skrze slova a do slov jsem ho musela pozvat já svou otázkou.

V rozhovoru s jednou vážně nemocnou ženou jsem zmínila působení pomocných sil Boží Milosti. „Ano, o tom jsem naprosto přesvědčená, že se to může stát“, odpovídala. Něco mi tam ale chybělo… A na moji další otázku, zda připouští, že by se to mohlo stát přímo jí, už tak jistě odpovědět nedokázala. „No, možná… já nevím, zda jsem toho hodna“.

V dalším rozhovoru s jinou ženou o zdánlivě neřešitelné životní situaci jsem nastínila možnost, že se někdy život poskládá úplně jinak, než bychom čekali, a že jí touto situací může proud života provést nepředvídatelným způsobem. „Ano, to by bylo hezké, já vím, že to takto funguje.“ Opět jsem cítila, že drobný střípek schází… a z něho vyvstala otázka, zda věří tomu, že je tu tato možnost pro ni. „To opravdu nevím, jestli si to zasloužím.“

A třetí žena to pojmenovala sama, aniž bych se ptala: „Vím, že bych mohla žít úplně jiný život, že ta podpora tady pro mě je, ale já si ji nedovoluji přijmout.“

Zasloužit si, být hoden, být hodna…  Proč to tak máme? Jednoznačnou odpověď nemám. Možná mnohé dávné programy o pečených holubech, co do huby nelítají, o koláčích, co nejsou bez práce, o tom, že si tu všechno musíme vydřít, odmakat, že nic není zadarmo a že nejrychleji rosteme skrze utrpení. Možná ještě dávnější programy umenšující prvotní obraz člověka na hříšnou bytost. Možná absence přímé osobní zkušenosti, neboť kdo jednou příliv Milosti zažije, již nemůže pochybovat o tom, že je tu i pro něj. Koho jednou život provede neviditelnou cestičkou vedoucí nad propastí, tak už ví, že jsou tu ke každé výzvě nachystaná i možná řešení, a že jsou obvykle úplně jiná než ta, která vyprodukuje naše mysl. Jenomže… pokud k nám mají tyto neviditelné síly přijít, měli bychom mít otevřeno dokořán. Těžko projdou skrze dveře zavřené na petlici „nezasloužení si“.

Čas od času pošlu do prostoru rychlou otázku, o čem asi budou letošní pobyty na Rusavě… bez očekávání odpovědi. Před nedávnem mi však dvě odpovědi přiletěly. Tu jednu si zatím nechám pro sebe. Druhou jsem nejdřív úplně nepochopila… skrývala se ve slovech „Mít na víc“. Možná mi tyto tři ženy, pochybující o tom, že si pomoc zaslouží, pomohly odpověď rozkrýt. Ono „mít na víc“ tu není myšleno na úrovni naplnění všech tužeb našeho ega, tedy ve smyslu „dražší auto, větší dům, mladší partner, hodně peněz“ – byť i toto vše toho může být součástí, proč by ne…

Trochu teď hledám slova pro vyjádření toho, co je v „mít na víc“ pro mě ještě obsaženo, aby to nebyly jen pusté fráze. Není to snadné, slova jsou příliš omezující. Uvědomovat si v každém okamžiku, kým doopravdy jsme, a dovolit si žít s důvěrou a bez pochybností v poli podporujících láskyplných sil. Dovolit si žít beze strachu, bez zbytečných starostí, dovolit si projevit širší spektrum lidství, než projevujeme obvykle, rozehrát hru života naplno, po svém, a nebát se nemožnosti. Přesunout se od Musím k Můžu, od tlaku a snažení k lehkosti. S úlevou se uvolnit do pečující náruče Matky Země a Nebeského Otce, s důvěrou, že o nás bylo, je a bude vždy postaráno. A ještě mnohem víc, s hlubokým vnitřním „Ano, zasloužím si“.

Více informací k pobytům viz letáček (odkaz). V tuto chvíli nabízím volná místa na třetím termínu, se srdečným pozváním pro ty, ke kterým to promlouvá…

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *