Asi se vám to také stává – v určitý čas se určité slovo nebo obraz začne opakovaně objevovat ve vašem percepčním poli. Pro mě to bývá podnětem k otázce: Proč? Před pár dny se mi takto začala objevovat sojka. Zahlédla jsem ji před oknem v krmítku. Poté se zmínila dcera, že si k ní pravidelně každé ráno létá na balkon sojka pro jeden naťuknutý vlašský ořech. Druhý den jsem se natahovala pro knížku v knihovně, zavadila jsem o malou ozdobnou krabičku a z ní se vysypalo několik sojčích pírek. A další ráno mi s křikem přelétla sojka před autem.
Nahlédla jsem do Totemového indexu Genových klíčů*, jestli k některému z nich sojka přináleží. A našla jsem ji, u siddhické úrovně Genového klíče 38. Psala jsem tady o něm už kdysi podrobně v textu Bojovník s provokatérem ruku v ruce (odkaz)… je stále velmi aktuální, můžete do něho nahlédnout. Na stínové frekvenci tohoto GK najdeme Zápas tedy Boj. Při zvýšení frekvence na úroveň daru se objevuje Vytrvalost a na úrovni siddhi Čest.
Jaký příběh asi sojka svým křikem vypráví? Možná ten, jak je lidská společnost po celé eony věků ponořená do stínové frekvence Boje. Jako mnohé jiné stíny je Boj normou. Zákon přežití silnějšího, zákon Akce a reakce… a také Urvi, co můžeš, Nejlepší obrana je útok, a další. Boj proti všemu a boj za vše. Bojujeme mezi sebou i sami se sebou, bojujeme s nemocemi, bojujeme o úspěch, bojujeme se svými slabostmi, bojujeme ve vztazích, bojujeme s přírodou, bojujeme se životem… bojujeme i za mír. Cítíte, jak upadá vaše energie jen pouhým přečtením těchto slov?
Věčné boje nám berou energii a sílu. Možná teď víc než kdy dříve… Jako by tato frekvence už přestávala být slučitelná se životem. Psala jsem tu před měsícem text O přijetí přítomnosti (odkaz), a v něm jsem zmiňovala vhled, který mi přiletěl k současnému dění: Když jsou ve vnějším světě boje, mohli bychom je začít hledat a tišit uvnitř sebe. Každému z nás se může stát, že se ocitne v bodě, ve kterém by raději nebyl… ať už to souvisí s čímkoliv – se zdravím, se vztahy, s prací, s nepříjemnými událostmi, s traumaty. A je pochopitelné, že se snažíme tuto situaci vyřešit, že vkládáme svoji energii do toho, abychom se co nejdříve dostali do nějakého bodu v budoucnosti, kde už bude vše v pořádku. Na určité úrovni tu ale probíhá boj mezi přítomným a budoucím obrazem. Ten první odmítáme, po tom druhém toužíme. Pro a proti. Jaké by to bylo, kdybychom se na chvíli zastavili a přítomný stav přijali? Přijali ho s tím, že je výsledkem našich předchozích rozhodnutí, vědomých či nevědomých, že je součástí příběhu našeho života, i když třeba vůbec nechápeme, proč se v našem příběhu právě taková zápletka objevila, kdybychom tento stav uznali jako svoji součást. Ještě vyšší „level“ by byl, kdybychom ho přijali s vděčností, ale to se s některými situacemi jenom těžko potkává. Neutrální přijetí postačí. A teprve z tohoto stavu přijetí bychom začali směřovat ke změně, teprve z tohoto bodu bychom začali vkládat svoji energii do řešení. Cítíte ten rozdíl?
Na jednom nedávném semináři jsme se znovu dotkli otázky sebepřijetí. A jedna z účastnic tam vyslovila myšlenku, že plně přijmout sami sebe a svůj život je možná základním smyslem našeho života. Hodně s ní souzním… Připomnělo mi to jedno probuzení ze snu, v časech, kdy ještě nalezení či nenalezení smyslu života bylo mým zdrcujícím vnitřním tématem. Těsně před probuzením, na hranici mezi světy, mi přišla jasná odpověď. Jedna věta vyslovená důrazným, nepřeslechnutelným hlasem. Smyslem života je SOUHLAS. Také jsem o tom už psala… v textu Smyslem života je… (odkaz).
Nevím, jestli je plné přijetí opravdu smyslem života… to bych si netroufla takto jednoznačně říct. Ale myslím si, že začíná být jednou z nutných podmínek k životu. Stejně jako vzduch, který dýcháme, a voda, kterou pijeme. Že se nám tu bude příjemně žít pouze ve stavu bez odporů, bez lpění, bez urputných přesvědčení o tom, co chci a co nechci, co je správně a co špatně, bez tlaků a protitlaků. Život se pak navrátí do své přirozenosti a zvnějšku k nám také přestanou přicházet tlaky a protitlaky. Neboť co je uvnitř, je i vně. Je to obraz, jako když naše bytost zprůzrační a jenom se kolem nás a skrze nás budou přelévat vlny života, přílivy a odlivy energií a sil, plynule, lehce a v souladu s námi.
Možná o tom mi chtěla vyprávět svým křikem sojka.
*Richard Rudd: Genové klíče (v překladu Markéty Doubravské)
Na zahradu k nám sice nechodí na oříšky sojky,ale straky, ale přesto toto téma: přijetí všeho tak jak to přichází, teď mám taky ze všech stran.Dočetla jsem teď knížku o dýchání od Rosti Václavka a tam je to taky, i krásná písníčka od Vojty Dyka nazvaná :“Táta“ a další a další i rozhovory, které si třeba pustím.A nakonec i ve svém životě to mám teď naturo.Ale vnímám to tak, že s přijetím je všechno nějaký lehčí.