Projížděla jsem před několika dny krajem svého dětství… poloprázdnými okreskami a úzkými silničkami mezi loukami a lesy. Sluneční paprsky prosvítaly mezi zlatými listy stromů na pozadí až kýčovitě modrého nebe a já si dávala bacha, abych se nad tou nádherou nerozplývala až příliš, aby z toho nemělo mé autíčko trauma („vy jste se zase kochal, že jo, pane doktore…“).
Kdyby mi někdo řekl před dvěma lety, když jsem poprvé usedla za volant, že se pro mě řízení auta stane zvláštní hlubokou meditací, asi bych mu nevěřila. Vědomí rozplynuté v nekonečnosti, tichá mysl v koncentrované pozornosti a okolo bezčasí… Jen občas se vynoří nějaká myšlenka a já ji nechám proplout kolem sebe. Někdy se objeví otázka a já ji pošlu do míst, kde se rodí odpovědi, které přicházejí spontánně a nelze si je nárokovat.
Krátce před touto cestou jsem sepsala předešlý text Řeč temných znamení (odkaz). Několik myšlenek mě k němu vrátilo… a vzápětí také k nedávným textům o odpojení minulosti, o spojení s budoucností. A vyvstala otázka: „Co je teď důležité, kromě pátrání v temných hlubinách svého nitra?“ Odpověď byla zpátky za pár sekund. Asi netrpělivě čekala na tuto otázku. Odpověď ve dvou slovech: „Přijetí přítomnosti“.
Přijetí přítomnosti? Asi všichni známe knížku Moc přítomného okamžiku od Eckharta Tolleho – byla to jedna z prvních porevolučních „duchovních knih“. Mohli jsme v ní číst o tom, jak nás ego prostřednictvím neustálých myšlenek na minulost a budoucnost z přítomnosti odvádí, jak se jenom v přítomnosti může projevit čisté vědomí, o tom, že přítomnost je to jediné, co existuje, že se pouhým zaměřením na přítomný okamžik řeší mnohé problémy našich každodenních životů, atd. Ne že by nic z toho neplatilo… naopak, stále platí úplně všechno. Ale cítila jsem, že v těch dvou slovech je skrytá ještě jiná úroveň významu.
Této úrovně jsem se v poslední době mnohokrát dotkla na konzultacích. Tak trochu souvisí s tím, co jsem psala na konci již zmíněného předešlého textu … o léčení „světa v sobě“. Když jsou ve vnějším světě boje, mohli bychom je začít hledat a tišit uvnitř sebe. Každému z nás se může stát, že se ocitne v bodě, ve kterém by raději nebyl… ať už to souvisí s čímkoliv – se zdravím, se vztahy, s prací, s nepříjemnými událostmi, s traumaty. A je pochopitelné, že se snažíme tuto situaci vyřešit, že vkládáme svoji energii do toho, abychom se co nejdříve dostali do nějakého bodu v budoucnosti, kde už bude vše v pořádku. Na určité úrovni tu ale probíhá boj mezi přítomným a budoucím obrazem. Ten první odmítáme, po tom druhém toužíme. Pro a proti.
Jaké by to bylo, kdybychom se na chvíli zastavili a přítomný stav přijali? Přijali ho s tím, že je výsledkem našich předchozích rozhodnutí, vědomých či nevědomých, že je součástí příběhu našeho života, i když třeba vůbec nechápeme, proč se v našem příběhu právě taková zápletka objevila, kdybychom tento stav uznali jako svoji součást. Ještě vyšší „level“ by byl, kdybychom ho přijali s vděčností, ale to se s některými situacemi jenom těžko potkává. Neutrální přijetí postačí. A teprve z tohoto stavu přijetí bychom začali směřovat ke změně, teprve z tohoto bodu bychom začali vkládat svoji energii do řešení. Cítíte ten rozdíl?
Vybavuje se mi jedna věta z Bílé knihy od Ramthy: „Bodu zvaného Štěstí dosáhnete, když již neexistuje žádná bytost, kterou byste byli raději nežli sebou, a jiné místo, na kterém byste byli raději nežli tam, kde právě jste.“ V té větě nevnímám stagnaci a pasivitu, naopak z ní cítím nesmírnou Svobodu. Můžu být tam, kde jsem… a můžu být i zcela jinde. Tam i tam. Úplně všude, a zcela bez boje.
Ještě pár myšlenek kolem mě v souvislosti s Přítomností krouží. Jednak to, že nás to poslední roky dost silně tlačí k tomu, abychom v Přítomnosti setrvávali, neboť přilétá stále více tzv. černých labutí (tedy nepředvídatelných a neočekávaných událostí, jak je trefně pojmenoval N.N.Taleb), že přestává mít smysl dlouze přemýšlet o budoucnosti, natož si ji plánovat. Že má pro harmonizaci budoucnosti mnohem větší význam uzdravovat přítomnou chvíli, neboť z ní se budoucnost rodí… a to můžeme jenom každý sám za sebe, ve svých myšlenkách, emocích, slovech a činech. A že pokud žádáme o pomoc a vedení svou duši, své duchovní průvodce či Boha, jenom málokdy nám ukážou nějakou vzdálenou budoucí vizi… mnohem častěji nasměrují jenom jeden jediný krok, z přítomnosti směrem kupředu.
… zní a ladí mi k tomu slova této písně, Možná proto, že se M. podařil návrat do přítomnosti…