Prožila jsem během pouhých dvanácti hodin několik zvláštních okamžiků… možná bych je mohla nazvat dotykem temnoty, protože se v nich objevilo pět zvířecích tvorů, kteří jsou obecně považováni za symboly čarodějnictví či temných sil. Mě neděsí, ale byly to pro mě tak magické chvíle, že jsem v nich po skrytém významu trošku zapátrala.
Vracela jsem se včera večer domů hodně pozdě. Projížděla jsem prázdným městem. Na jedné dost frekventované silnici jsem zpomalila, protože je tam za zatáčkou přechod pro chodce. Ne že bych v tuto hodinu někoho na přechodu čekala, ale člověk nikdy neví… A on tam někdo byl. Na kraji silnice stála mohutná černá kočka a chystala se přeběhnout na druhou stranu. Zastavily jsme obě a já spatřila, že nese v tlamičce ulovenou myš. Hodně velikou myš. Jako by se v tu chvíli zastavil i čas. A když se znovu rozběhl, kočka pořád stála a čekala, až se uráčím odjet pryč.
Po pár minutách jsem zaparkovala u nás před domem, pod stromem u potoka. Pod světlem pouliční lampy se pohybovaly větve stromu a vrhaly na čelní sklo a na palubní desku živé stíny. Chvilku jsem tam seděla a všimla jsem si, že se jeden ze stínů zdá živější a výraznější než ostatní. A on mi po palubní desce přecházel nepřehlédnutelný černý pavouk. Velký tlustý pavouk. Nespěchal. Než jsem ho ale stihla chytit a vyklepat do trávy, zalezl do jedné ze štěrbin. Jako by jenom chtěl být spatřen.
Když jsem ráno znovu sedla do auta a vyjela, ležela ve vzduchu první podzimní mlha. Z ní se po chvíli vynořil černý havran, bezhlučně a jako by zpomaleně prolétl těsně přede mnou a usedl na lampu u silnice. Také chtěl být spatřen. Možná.
A už jako parodie na temnotu mi připadal obraz, který se přede mnou otevřel, když jsem vstoupila do jedné z pasáží v centru města, poblíž místa, kde mám svoji kancelář. Veliký černý pes. A vedle něj blonďaté batole v černé mikině s černou kapucí a s výrazným nápisem Killer. Ne, opravdu si to nevymýšlím. Kousek za ním šla pak vysmátá blonďatá maminka, která obraz o dost zjemnila.
Nechala jsem si tyhle obrazy běžet na pozadí mysli… a k nevysloveným otázkám přicházely tiché odpovědi, střípky myšlenek, zdánlivě nesouvisející souvislosti. Zkusím je sem dát, tak jak přicházely. Zvláštní energie letošního října. Dvě silná zatmění, která nás čekají 14. a 29. října a ovlivní nějakým způsobem každého člověka. Ovlivní i planetu Zemi a asi nikdo zatím netuší, které vlivy budou zjevné a které skryté. Očekávání nového, neznámého.
Dlouhé, až nepřirozeně teplé babí léto… a očekávané mrazivé dny bezprostředně následující. Říjen začal „třeskutě“. Silná zemětřesení, další rozpoutaná válka, násilí… A čím víc média vytahují naši pozornost k vnějším dramatům, tím víc nás naše duše vtahuje dovnitř, do stále temnějších hlubin, které kdesi v sobě skrýváme. Vzpomínám si na jeden letní rozhovor na téma Hlubinné ekologie a na myšlenku, která v něm zazněla. Že není možné řešit svět „tam venku“ odděleně od světa „tady uvnitř“. Že na určité úrovni vědomí, tam, kde odpověď na otázku Kdo jsem já? zašeptá svými slovy ticho a k této odpovědi již není třeba cokoliv přidávat, není rozdíl mezi mnou a stromem, mnou a řekou, mnou a vším, co je.
Možná nás toto období vede ke ztišení a k tomu, abychom začali hledat sami v sobě. Ve své vnitřní temnotě. Začněme se ptát, kde je v nás boj, kde je v nás válka a agrese, kde jsou přehnané reakce… Kde je v nás nepravda a lež. Kde je lhostejnost. A kde je strach. Ptejme se upřímně a opakovaně, pátrejme v temných hlubinách. A vše, co tam nalezneme, můžeme postupně vytáhnout na světlo a vyléčit. Uzdravit sami sebe i svět v sobě.
Možná tohle mi chtěli prozradit černá kočka, myš, pavouk, havran a černý pes. Kdoví…
Stačí jediné slovo. Děkuji. Eva