V uplynulém víkendu se mi na semináři vpletla do výkladu vzpomínka na rodinu, jejíž bolestný příběh se mnou kdysi řešila jedna žena na konzultaci. Chtěla jsem na tomto případu vysvětlit princip nemocí jako smysluplných programů, tak jak je popisuje Germánská nová medicína. Možná, že tento příběh může vstoupit i sem… pár věcí v něm upravím tak, aby byla zachována anonymita všech zúčastněných. A navíc… odehrál se v menší slovenské vesničce, kde můj blog asi nikdo nečte.
Přijela za mnou na konzultaci asi šedesátiletá žena, která onemocněla nádorem levého prsu, přesněji levé mléčné žlázy. Měla už za sebou chemoterapii a operaci. Přijela si pro pochopení, nicméně krátce po příchodu zmínila, že už vlastně příčinu zná. A začala vyprávět. Má dceru a syna. A tento syn nešťastnou náhodou srazil autem její desetiletou vnučku, dceru její dcery. Tedy svoji neteř. Vnučka utrpěla vážnější zranění, s nímž několik týdnů ležela v nemocnici. Téměř bez následků se uzdravila. Krátce po návratu z nemocnice si nahmatala maminka této holčičky, tedy dcera paní, která za mnou přijela, a sestra muže, který nehodu způsobil, bulku v pravém prsu. Byla jí diagnostikována rakovina pravé mléčné žlázy.
Za několik měsíců si stejnou diagnózu vyslechla i paní, která teď seděla přede mnou. Ale to nebylo všechno. Za několik měsíců byl jejímu muži (tedy dědečkovi zraněné vnučky a otci nemocné dcery) diagnostikován zhoubný nádor prostaty. A současně s tím i metastázy v plicích. A to stále ještě nebylo všechno. Ve stejné době začal mít zdravotní problémy i jejich syn, ten, který způsobil zmíněnou nehodu… a vyslechl si diagnózu mnohočetného myelomu, což je nádorové onemocnění kostí a kostní dřeně.
S žádostí o radu a pomoc se rodina obrátila na místní vědmu. Ta vyložila na stůl několik karet a přečetla v nich příběh o tom, jak tato rodina v některém z dřívějších životů někomu ublížila a následně bylo vůči ní vysláno prokletí na několik generací. A proto se děje to, co se děje. Dostali předpis, kolikrát denně má který člen rodiny odříkávat které modlitby, aby došlo ke zrušení kletby.
Zajímalo mě, proč přijela za mnou. Odpověděla, že na doporučení jedné své vzdálené příbuzné, aniž by znala cokoliv o principech metod, se kterými pracuji. Tak trochu doufala, že nějak zapracujeme na onom prokletí.
Nemám ve zvyku někomu vyvracet jeho přesvědčení a vnucovat svůj názor. Tak jsem se této paní jenom zeptala, jestli by chtěla slyšet, jak by se tento příběh dal vyprávět jinak, na základě znalostí Germánské medicíny. Souhlasila. Položila jsem jí několik otázek. Z odpovědí jsem se dozvěděla, že je biologická pravačka a její dcera levačka. Že se její dcera velmi bála o zraněnou holčičku a několik týdnů téměř nespala. Že se ona sama potom podobně bála o svoji dceru, když jí byl diagnostikován nádor prsu. Že si její manžel vždy zakládal na tom, že je hlava rodiny a velmi těžce nesl, když se v rodině stalo tolik tragédií. A že se velmi bojí o život svůj i svých blízkých. A že si syn hluboce vyčítá nehodu, kterou způsobil, a stáhl se do sebe.
Samozřejmě není možné zvenku pojmenovat, jaké vnitřní konflikty v sobě kdo prožívá. Nejsme schopni vnímat svět optikou druhého člověka. Tady ale jednotlivá onemocnění tak smysluplně navazovala jedno na druhé, že se z nich příběh rodinných prožitků vynořoval sám od sebe. Přesto neříkám, že to tak bylo. Ale mohlo to být třeba takto… a začala jsem vyprávět já, zjednodušeně, aby to moje klientka, neznalá zákonitostí Germánské nové medicíny, pochopila:
Po zranění dcerky utrpěla její maminka šokový konflikt strachu se zvýšenou potřebou postarat se o někoho, kdo je součástí jejího „hnízda“. Podle pravidel laterality má jako levačka linii rodič/dítě na pravé straně. Konfliktní situaci navnímal její organismus a spustil program na pravé mléčné žláze. Když tato žena po vyšetření zjistila, že trpí zhoubnou nemocí v pokročilém stadiu, a sdělila tuto zprávu rodině, utrpěla stejný šokový konflikt její matka. Ale protože je pravačka, spustil se program na levé mléčné žláze.
V tomto období hlava rodiny (manžel, otec a děda v jedné osobě) prožíval konflikt typu „nestravitelné sousto“ v obraze selhání v roli vůdce smečky… celá jeho rodina byla v rozkladu a on měl pocit, že by ji měl udržet v bezpečí, že má za ni zodpovědnost. A spustil se program na prostatě. Když začal mít potíže, objevil se další konflikt, strach o život (svůj i svých blízkých) a proces se rozšířil i na plíce.
Současně mladý muž (syn, bratr a strýc v jedné osobě) prožíval hluboký konflikt sebedevalvace, ztráty sebehodnoty, neboť si neustále vyčítal nehodu, za niž byl zodpovědný, i následné události, které se v rodině udály. A spustil se program v kostech a kostní dřeni. Trochu se mu ulevilo ve chvíli, kdy se malá neteř vrátila z nemocnice domů. A program pokračoval další fází.
Paní seděla a tiše se na mě dívala. Bylo vidět, jak se jí v hlavě prolíná důvěra s nedůvěrou, přijetí s odporem, souhlas s námitkami. „A jak je to tedy doopravdy? Který příběh je pravdivý?“ Zůstalo mezi námi chvíli ticho a pak jsem odpověděla, že to bude muset procítit a uvážit ona sama, protože tu nejsem arbitrem pravdy a nepravdy. Bylo to o pár let dřív, než jsem sepsala článek na téma Pravda –Názor – Pravdivost (odkaz), jehož slova by se do této situace hodila, přestože jsem ho psala v úplně jiném kontextu. „A kdyby to byla pravda, co byste nám poradila?“ Opět zavládlo ticho. Nemám žádnou univerzální radu, která by svou návodností mohla konkurovat jasným instrukcím místní vědmy. Mohla bych dlouze povídat o ukončování konfliktů, o hojivých fázích, o tom, jak se to potkává nebo spíš nepotkává s klasickou medicínskou léčbou… mohla bych vysvětlovat, jak se hojivé fáze dají podpořit bioinformačními postupy, příp. další souvislosti, ale cokoliv jsem řekla, velmi záhy přestala její mysl přijímat a jenom to tak plulo prostorem kolem ní.
„Víte co? Já si to asi potřebuji pořádně promyslet.“ Řekla po chvíli a já s ní souhlasila. Přátelsky jsme se rozloučily a ona odešla. Ptáte-li se, jak příběh této rodiny pokračoval, mám jedinou odpověď. Nevím. Párkrát jsem si na ně vzpomněla a přemýšlela jsem, jestli mělo být při našem setkání něco jinak. Asi nemělo. Plně důvěřuji tomu, že se v přítomném okamžiku každé konzultace odehraje přesně to, co se odehrát může, že vnesu do prostoru maximum toho, co tam vnést dokážu. Nemělo smysl stavět názor proti názoru, nemělo smysl nějakým způsobem bořit to, čemu ona a její rodina plně věřili, tedy že pravidelnými modlitbami zruší prokletí a všichni se uzdraví. A co my víme. Třeba to bylo tak i tak.