Letošní září… září. Slunečními paprsky i jiskřivou svěží energií. Jako by se tak trochu zastavil čas a léto tu s námi chtělo pobýt co nejdéle. Květiny na zahradě jsou stále plné barev a naše želvy, které obvykle už koncem srpna přestávají jíst a začínají se chystat na zimování, občas malinkou svačinou nepohrdnou. Tak trochu mám pocit, jako by nám příroda dopřávala bonusovou dávku energie navíc… možná ví, proč ji budeme potřebovat, neboť její moudrost je hlubší, než naše povrchové názory a myšlenkové konstrukce.
Když listuji vzpomínkami na uplynulé zářijové dny, vystupuje z nich pár témat… ani nevím, zda spolu vzájemně souvisí, ale zkusím je tu nějakou nitkou propojit.
Už asi od poloviny prázdnin ve mně přetrvává pocit, že se během léta něco proměnilo… Zkusila jsem některé dojmy vložit do textu Pramen nového času (odkaz). Vjem „zresetování“ času a energetického odpojení minulosti cítím stále, a možná stále silněji. Jako by utichly promluvy minulých časů a místo nich se tu rozhostil klid, uvolnění, lehkost. Pocit, jako by už bylo všechno vyřešeno. Jako by už všechno bylo tak, jak je, a nebylo k tomu třeba nic přidávat a ani z toho nic odebírat. Možná jen naše mysl se snaží nějakých minulých struktur zachytit, protože pro ni může být až děsivé svobodně se rozlétnout.
Na druhou stranu vím o tom, že některým lidem přišly do života absolutně nečekané a poměrně dramatické lekce. Ale všichni, kteří je se mnou sdíleli, je popisovali podobně. Situace, které vůbec nevedou k tomu, aby se v nich člověk dlouze patlal, přemýšlel o nich, analyzoval důvody, proč nastaly… situace, která vyžadují rychlé a třeba i nečekané řešení, uzavření… a život jde dál.
K úvahám o tom, že je to s vnímáním času možná všechno jinak, než si myslíme, mi silně zarezonovalo pár slov z jednoho videa, které jsem poslouchala při vaření (odkaz). Znáte to… občas si člověk něco přečte nebo něco zaslechne, a ta zpráva obejde logickou mysl a vstoupí přímo do nitra. U mě to byla zmínka o tom, že je možné, že sem přišla část lidí „z budoucnosti“, kdy už bylo jasné, že všechno „dobře dopadlo“ a odvíjela se časová linie přívětivá pro lidské bytosti. A že sem přišli proto, aby tuto variantu budoucnosti ukotvovali a podporovali ze současnosti a nenechali ji přesměrovat temnou stranou na jinou linii.
Netvrdím, že to tak je. Ale co když ano? Už dlouho kdesi v sobě vím, že spoustu věcí lze dělat úplně jinak, ale že to není možné tady… protože je tu realita příliš hutná a pomalá. Vím, že je možné během sekundy vypnout program jakékoliv nemoci, že je možné nechat lusknutím prstu dorůst nový orgán nebo část těla. Vím to jistě a živě… ale nejde to tady. Když jsem byla malá, pořád jsem v duchu všechno počítala. Svoje kroky, tyčky na plotě, dlaždičky na chodníku, vagóny u vlaku, okvětní lístky u kytek (možná bych dnes dostala nějakou diagnózu?)… ale věděla jsem, že nesmím počítat pozpátku, protože by všechno zmizelo a nakonec i já.
S pár lidmi jsem na tohle téma zapředla debatu a přišlo mi až neuvěřitelné, kolik z nich v sobě nese živou vzpomínku (minulou či budoucí?), že by se něco mělo dělat jinak. Přejetím ruky osazovat záhony květin… zhmotňovat jídlo místo vaření… přesunovat se mnohem rychleji než to umí nejmodernější auta… komunikovat myšlenkami… vracet nebo zpomalovat čas… A co s tím? Možná stačí to připustit. A pokud to někdo cítí jako živou možnost, tak se naladit na tu část sebe, která k harmonické budoucnosti neomylně směřuje, a poprosit ji o vedení.
Ale vrátím se k září. Vím, že si jeden den ponesu v sobě jako „zářivou“ vzpomínku. Byla to vernisáž Eliščiných obrazů na zámku v Litomyšli, na kterou jsem tu dávala upoutávku. Pojaly jsme to s několika blízkými dušemi jako příležitost setkat se a prožít společný den. Byla to pro nás oživující oáza, neboť tu promlouvala čistá krása. V době, kdy se současné umění snaží oslovit především šokováním, disharmonií, rozervaností a až nesmyslnou bizarností, to bylo jako cesta do jiného světa. Do světa pestrých květin, nádherných barev, v souladu vnitřního a vnějšího, v harmonii prostupující až k duši… Eliško děkujeme.
A co bude, až září skončí? Logicky… říjen. Ve vzduchu je očekávání, co přinese, neboť v druhé polovině října nastane silné astrologické období, kdy krátce po sobě přijdou dvě zatmění, která ovlivni nejenom jednotlivce, ale možná přinesou i velké změny ve světě. Více o tom v tomto videu (odkaz). A také v tomto (odkaz). Od jarního setkání s paní Tatjanou vím, že i pro mě bude tohle období dost zásadní. Nevím, jaké odpovědi mi přinese, ale chystám se alespoň částečně zalézt do své ulity a vstřebávat to, co se vynoří…