Přání se plní… rychle

Ono se to říkalo vždycky: „Dej si pozor na svá přání, mohla by se splnit“. Ale mám pocit, že dříve to byl spíše takový bonmot, který nebylo třeba brát příliš vážně, kdežto v časech nynějších je to jedna z věcí, které „nabírají na obrátkách“. Dnes stačí poslat éterem malý impuls a nebesa vzápětí začínají spřádat energetické sítě náhod a synchronicit k manifestaci… a stane se. Našla bych spoustu větších či menších příkladů na vlastní kůži prožitých a mnoho dalších, které jsem vyslechla. Příběh o nečekaném předvánočním dárku se do adventních dní asi hodí nejvíc.

Před nedávnem jsem tu psala příběh o tom, jak k nám přišla do rodiny nová kočička Leontýnka (odkaz). A začínala jsem ho slovy: To bylo tak, milé děti… Mohla bych dnes začít podobnými slovy. Když nám v létě odešel náš kocourek Kvído a začali jsme uvažovat o tom, že by k nám mohl přijít nový kocourek nebo kočička, měla jsem jasno v tom, že bude černý. Nebo černá. Vyrůstala jsem s černým kocourkem Mikešem (psala jsem o něm pár slov už Tady) a mám tudíž pro černochlupé kočičáky slabost. Kvído i Brumbál k nám přišli tak nějak sami od sebe, aniž bych si je vybírala, tak jsem si říkala, že napotřetí už „to“ černé bude.

Měla jsem potom zvláštní vjem na Rusavě, na meditačním pobytu, kdy jsem se jedno ráno dívala do dálky a přemítala jsem o tom, jak mi rok předtím na pobytech stále dokola přicházel impuls, že budu potřebovat začít řídit auto (o tom jsem psala pro změnu Tady), a že je fajn, že jsem tento impuls poslechla a poprvé po pětatřiceti letech od získání řidičáku jsem se odhodlala a šla do toho… a přišlo mi to jako malý zázrak, že rok poté jsem na Rusavu přijela sama svým vlastním autem. A potom si jen tak v duchu říkám: „To jsem zvědavá, co nového mi přijde letos“. A při pohledu z terasy dolů vidím, jak zpoza keře vychází pomalým krokem kocourek černý jako uhel. No tak to je jasné, potvrzení výběru.

Když dal na podzim Brumbál souhlas k příchodu parťáka, začala jsem brouzdat po internetu, procházela jsem stránky mnoha chovných stanic i inzerci a hledala černého britského kocourka, v ideálním případě dlouhosrstého, nebo kočičku stejného druhu. Nikde nic. Ale opakovaně na mě z obrazovky koukala Leontýnka, která sice černá není, ale cítila jsem velikou spřízněnost, která se potvrdila s jejím příchodem k nám domů. Rychle a lehce sem vplula a už jsou s Brumbálem „jedna ruka“. Tedy lépe řečeno jedna tlapka, hodně chlupatá. Tím jsem téma rozrůstání smečky uzavřela. Tichý hlásek připomínající vjem z Rusavy jsem odbyla s tím, že je někdy dobré přijmout to, co je, a že černé kotě třeba přijde ještě někdy v budoucnosti. Myslela jsem tím horizont několika let.

V minulém týdnu jsem se naší dlouholeté veterinářce zmínila, že máme doma Leontýnku a že ji „registrujeme“ do její péče. A ona jen podotkla, že si na nás vzpomněla, protože pán, který má nad její ordinací chovnou stanici britských koček, tento chov rozpouští a přenechává „do dobrých rukou“. A že má krásné a zajímavě zbarvené bicolory, colorpointy atd. A já jen hodila do vzduchu otázku „Ale černé určitě nemá, že?“ … Ihned mi zevnitř přišla otázka, jestli vůbec vím, co to říkám, protože třetího kočičáka opravdu neplánujeme…  Naštěstí veterinářka odpověděla, že černou určitě nemá, že ty jsou dost neobvyklé. Ufff. Jenomže… druhý den odpoledne mi veterinářka telefonovala s velikou omluvou za mylnou informaci, protože jedno černé kotě tam je. Ale že mi to předává jenom jako informaci a vzápětí stejně „neutrálně“ přišel mail s fotografiemi. Na jedné byla tříměsíční Katrinka – zatím temně mramorovaná, postupně bude černá a dost veliká a její nazelenalé oči budou jako dva zářící smaragdy.

Mohlo mi asi být jasné, že se něco chystá. Už asi týden jsem měla pocit takového oživlého energetického pole, jako by naplněného očekáváním něčeho nového. A když mi před pár dny přál kamarád, ať mi Ježíšek něco přinese, i když Vánoce vůbec neprožívám a slavím je jenom velmi formálně, sice jsem mu odpověděla obligátním „Dík“, ale uvnitř mě něco zavolalo „To si piš, že přinese“… A uvnitř sebe cítím něco podobného, jako jsem cítila vloni při impulsech týkajících se řízení auta. Že vše přichází v pravý čas a že jsou věci, které nelze odmítnout.

Samozřejmě následoval dotaz Zuzance, jak to vidí „ti dva doma“. Leontýnka je přátelská a je zvyklá na smečku, na další kočky a koťata, tak jenom podotkla, že by nerada říkala, že ji Brumbál nudí, to ne, ale že ji už nemá moc čím překvapit a že by to teď mohla být „konečně pořádná prd*l“. A Brumbál konstatoval, že klid a pořádek, který si tu pracně sám budoval, vzal za své už příchodem Leontýny, která vnesla do domu chaos a obrátila to tu vzhůru nohama, a která si ještě navíc myslí, že ho má omotaného, v čemž se tedy plete. A že si máme dělat, co chceme, pokud budeme na jeho straně – a že jenom doufá, že tu neuděláme Den otevřených dveří, neboť venku je jistě spousta havěti, která nemá kam jít na zimu… A že bude rád žít s pocitem, že ho obdivují dokonce dvě „ženy“.

Takže co dodat – zítra k nám přichází Katrinka, s mystickou energií a laserovým pohledem… a já budu konečně pořádná čarodějka, černá kočka mi k tomu dosud chyběla. A budu si teď asi ještě víc hlídat myšlenky, které posílám éterem.