Mí milí čtyřnozí

Tak do třetice o zvířátkách. Tentokrát velmi osobně. Jako poděkování všem, co mě od narození až do dnešních dnů provázeli a provázejí životem. Všichni z nich byli právoplatnými členy rodiny, o všechny bylo pečováno s láskou a respektem. A ti, co už odešli, zůstávají napořád v našich vzpomínkách a jsou součástí rodinných historek a příběhů.

Černý kocour Tomáš – byl na světě dříve než já a býval
prý věrným strážcem mé dětské postýlky.

Čau-čau Ámos – kamarád z let školkových a raně-školních.

Černý kocour Mikeš – ten přišel do rodiny kolem mých 8–9 let a prožil se mnou celé dětství.
Byl to můj zpovědník, do jeho kožíšku jsem šeptala všechna svá trápení a smutky. Já byla jeho chůvou a nechávala jsem ho tajně spávat v posteli pod peřinou.

Pekingský palácový psík Hony – provázel mě střední a vysokou školou.

Želva Zuzana – tu dostala v pěti letech dcera jako mikulášský dárek.
Máme ji stále, je zasloužilou matkou mnoha želvátek.
V současné době je jí něco přes 25 let a psala jsem o ní už v článku O želvím oku.

Pakobylky a sladkovodní krabi – chovatelské pokusy dcery… i nás všech.

Leguán Merlin – malý zelený dráček, ze kterého se v naší vzorné péči stal metr a půl dlouhý drak. Myslím, že v žádné zoo nemají krásnějšího a v lepší kondici. Po zralé úvaze jsme mu pak dopřáli přestěhování do mnohem lepších podmínek s možností venkovního výběhu.

Želvy, želvy, želvy…– potomci Zuzany a dalších dvou samic.

Pískomilové – malé „myší“ holčičky.

Ulitníci… aneb dva obří šneci.

Shabby– andělsky bílý modrooký králík, se kterým přišla dcera jednoho dne domů ze školy.

Kvído – kocourek, kterého jsme si vzali jako „přebytečného“ v jeho dvou měsících. Teď je z něho už dvanáctiletý pan kocour, miláček všech.

Brumbál – mé chlupaté štěstí, pětiletý britský dlouhosrstý kocour v odstínu lila.
Tuny chlupů na něm i všude kolem něj.