O želvím oku

Setkala jsem se před časem s lékařem-chirurgem, který vidí realitu mnohem vícerozměrněji, než by se u lékaře možná očekávalo, a vidí ji pohledem dost podobným tomu mému. V dlouhém rozhovoru jsme se dostali do bodu, kdy jsme se shodli na tom, že nejsilnějšími okamžiky našich životů jsou sekundové záblesky, kdy se nám podaří pohnout realitou. Kdy se podaří něco, co by se dalo nazvat zázrakem, nebýt toho, že zázraky vlastně neexistují… jsou to jen zákonitosti, které dosud neznáme. A že právě tohle jsou jedny z mála chvil, kdy nám vše dává smysl. Připomněla jsem si to minulý týden, kdy jsem takový okamžik prožila.

Jedním z členů naší rodiny je želva Zuzana. Žije s námi už více než dvacet let a je zasloužilou matkou mnoha želvátek. Po letošním odzimování se jí objevil tvrdý hnisaný výrůstek na pravém oku. Veterináři na klinice naordinovali antibiotika, čímž nám dopřáli mnoho rozjímavých chvil při čekání na otevření oční štěrbiny – želví oko totiž zvenku nejde otevřít a pokud není želva zahřáta na provozní teplotu, frekvence mrkání  se pohybuje v řádu minut. Kapali jsme týden, dva, tři, bez výsledku. Mnohokrát jsem zkoušela odstranit výrůstek na informační rovině, ovšem také bez výsledku. Blížil se termín příjmu na kliniku, narkózy a mechanického odstranění.

A pak nastala jednoho pozdního večera chvíle, kdy jsem se ve zlomku vteřiny dostala někam mezi nestvořený a stvořený svět, někam, kde želva byla pouhým světelným hologramem, který čekal na projevení ve hmotě. Někam, kde se sekunda zastavila a stala se věčností. Někam, kde jsem byla současně sama sebou, i želvou, i okem, i svou rukou, byla jsem ničím a vším – a bod, který v místě oka tlumil světlo hologramu, jsem odstranila. Výrůstek, který večer na oku byl, tam ráno už nebyl. Oko se lesklo jak černý korálek. Svět jakoby ztichl a ve mně se rozprostřela hluboká vděčnost a pokora.

 

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *