Nejsem člověk, který si libuje v přehrabování se v minulosti, v opakovaném rozbalování starých bolístek a křivd a v jejich vytahování na světlo ve chvílích, když se to zrovna hodí. Na druhou stranu vím, že z minulosti se narodila naše přítomnost a že se od ní nedá zase tak úplně odstřihnout, že se v ní některé věci staly a je dobré je zahrnout do balíčku našich zkušeností… neboť z přítomnosti se zrodí naše budoucnost. Tolik na úvod.
Vyslechla jsem včera v tramvaji cestou z města rozhovor (ó ano, tramvaj je stále mým zdrojem inspirace). Dvě ženy staršího věku se dostaly na téma, které otřásalo společností i mnohými vztahy v loňském roce, na očkování. A na nátlak s ním spojený. Téma, které by asi mnozí z nás už nejraději nechali „v propadlišti dějin“, jak se říká. Sama jsem si v duchu řekla, proč to vlastně pořád někdo řeší… Jenomže pak mi do uší přilétla věta jedné z těchto žen. „Ale vždyť se nakonec nikomu nic nestalo“.
Nestalo? Nestalo??? V tuto chvíli ve mně zamrkal stín jednoho z mých důležitých Genových klíčů, stín Znevážení (o krásném daru tohoto klíče, jímž je Laskavost, už jsem psala kdysi tady, kdo by si chtěl připomenout)… jsem na znevažování dosti citlivá. Filmem mých vzpomínek během chvilky proběhly desítky příběhů, bolestných příběhů, které jsem vyslechla, do kterých jsem vstoupila, o kterých se dozvídám ještě nyní. Jejich aktéři by určitě neřekli, že se nic nestalo.
Můj obraz reality je hodně zabarvován příběhy lidí, se kterými se setkávám. Jsem proto ráda, že se našli lidé, kteří tyto příběhy začali sbírat a převedli je do filmu. Dva z nich – jeden zahraniční a druhý český – jsem shlédla. Původně jsem je sem ani nechtěla dávat, protože mi přišlo zbytečné znovu a znovu se navracet. Ale teď cítím, že tu mají být. Aby nebylo zapomenuto…
