Černočerný

Příběh, který jsem se poměrně dlouhou dobu zdráhala přenést do slov. Abych to, co bylo nejisté a křehké, co několik měsíců balancovalo na hraně mezi žitím a nežitím, nezakřikla… Teď už můžu. Snad. Příběh jednoho kouzelného černého kocourka. Má své jméno, ale tady to bude pan Černočerný.

Narodil se asi tak před pěti, šesti lety, nikdo nevíme. Víme jen to, že ho jednoho večera, když byl sotva odrostlé kotě, našla jedna slečna, té budeme říkat třeba Any, zuboženého, utýraného téměř k smrti, s pochroumanou páteří a odlomeným kusem ocásku. Zachránila ho. A on zachránil ji. Neměla zrovna růžové životní období, vnitřně si připadala podobně zubožená jako on. Léčili se navzájem. A navázali hluboké přátelství.

Časový střih do letošního jara, kdy mi zazvonil telefon. Volala mi Any. Znám Any už spoustu let, od jejího dětství, takže jsem v jejím hlase hned rozeznala, že se něco závažného děje. Pan Černočerný onemocněl. Na přelomu února a března se mu začal ucpávat nos a postupně se na jeho tváři začalo tvořit „cosi“, rozbujelá hmota, která se rozšířila až k oku a dál přes oko. Veterinář si nebyl úplně jistý, ze které tkáně to vyrůstá, ale přiklonil se k tomu, že z kůže. Což se postupně potvrdilo.

Any se zajímala o to, jaký spouštěcí konflikt za tím stojí, jakou situaci prožívá on sám nebo jestli to stahuje z ní. Vzhledem k tomu, že nádory kůže rostou v akutní fázi konfliktu a jejich příčinou je strachový konflikt (ohrožení), který bezprostředně předchází onemocnění, začaly jsme si povídat o tom, jaký život teď spolu žijí. Shrnuto do pár slov – klidný, asi nejharmoničtější za celou tu dobu, co jsou spolu. Any má svůj vlastní byt, pohodlný a útulný, partnera, práci, kocourek přes den doma pospává a čeká na ni, má svůj výběh na balkon, neděje se mu nic, čeho by se mohl bát. Zvláštní. Kdybych si nebyla tak jistá pravdivostí pravidel Germánské nové medicíny (tady), možná bych se spokojila s odpovědí, že nevíme. Spekulovaly jsme nad vším možným. Štěkající pes na chodbě, divné zvuky ze sousedního bytu, pád z kočičí prolézačky… Potom se Any na chvíli odmlčela. „Víš, co je zvláštní? Já kolem něho párkrát viděla obraz kočičích ocásků.“ V tu chvíli se mi po celém těle rozlil silný pocit strachu. A Any pocítila totéž.

Přišla chvíle zkontaktovat Zuzanku, skvělou zvířecí komunikátorku (odkaz), kterou chválím, kudy chodím (viz třeba tady). Když jsem jí do telefonu celou story odvyprávěla, pocítila úplně stejnou vlnu strachu. Než přešla k dálkovému rozhovoru s panem Černočerným, zkusily jsme se ještě společně dopátrat k začátku jeho potíží. Any si vzpomněla, že v té době byla nemocná a že v té době začala média chrlit informace o Ukrajině. Vzpomněla si i na svou první reakci na tyto zprávy – byl to strach, ale netrval dlouho. Jenom projel prostorem pokoje a ona po chvilce začala s kocourkem rozmlouvat o tom, že jich se to vůbec netýká a že není třeba se bát. Jenomže… ono to tím u něj začalo.

Dovolím si ocitovat Zuzanku: „Energie kolem kocourka je dost hustá. Je to panický strach o život, hrozba, ublížení, nemožnost si pomoci, trápení, bolest, nastavení, že to vyřeší snad jen odchod z tohoto světa – to jsou ty pocity „stažení“ co vnímáme všechny obdobně. Není to kvůli paničce, přítelovi, mamince, bytu, vztahům, bezdomovcům, sousedům, tedy není to kvůli ničemu vnějšímu, je to jeho vlastní. Týká se to současného života kocourka a jeho přechozích zkušeností z mládí, kdy mu bylo ublíženo – to je jmenovatel, ale ne příčina. On v sobě má program bezmoci, který se mu čas od času probrnkne, ale nikdy ne tak, aby z toho bylo něco většího – to jsou podle mě ty ocásky, možná to byli jeho sourozenci, co zažili obdobné věci jako on. Věci, se kterými se nesmířil, ale naučil se s tím žít. Neumím to přesně popsat, ale působí to na mě ve spojení s tou válkou – vznikl tam jakýsi energetický kanál, ta energie nějak probrnkla kolem kocourka a oslabila jeho pole do té míry, že se stal zase přístupným té energii strachu a teď na něm regulérně sedí nějaký přilepenec – je to jako kdyby ho pronásledovala energie toho člověka, co mu ty věci dělal – tedy to nemusí být on, ale je na něm něco přilepeného, co ho neustále děsí – jako kdyby tím znovupřipomenutým strachem spadl do tak nízké vibrace, že se stal snadným cílem pro někoho, kdo se na něm chce přiživit a koho baví, že se trápí a je mu na nic. Protože to je energie toho původního člověka, kterého bavilo, že on trpí. Problém není ta předchozí vzpomínka na špatné zážitky, ale spíš to, že mu na ramenou sedí „někdo/něco“ co mu to pořád připomíná a přehrává mu to denně v hlavě jak film a on z toho sám nedokáže vybřednout. Jemu se ty pocity stávají jakoby denní realitou, i když se mu nic špatného reálně neděje. Teda snaží se toho zbavit, i se mu to relativně daří, ale pak se to zase znovu aktivuje, protože je vibračně hodně nízko, je takový snadný cíl, ale žít kocourek chce normálně dál, kdyby mu s tím šlo pomoci. Kdyby se podařilo téhle přilepené energie nějak zbavit“.

A ono se nám to podařilo, Černočerného téhle přilepené energie zbavit, poměrně rychle a snadno, skrze prosbu a světlo… Any pro něho začala dělat několik léčebných informačních postupů a on začal jíst, vrátila se mu radost a jiskra a chvíli to vypadalo, že je vyhráno. Ale nebylo. Za pár dní se stav vrátil tam, odkud jsme začali. Nicméně přilepenec už se neukazoval. Co na to Zuzanka? Vyskakuje mi tam slovo sabotáž – nevím proč. Působí to na mě, že je nyní nastaven vnitřně na svůj odchod, ale ne proto, že by ho nějak drásala ta nemoc. On to porazil a teď působí, že se chce fyzického těla zbavit a dostat se ke své síle a že je připraven jít do boje – slyším tam věci jako „tohle už mi nikdo nikdy neudělá“ a on ví, že to vyhraje. Jak mu chřadne tělo, tak on se energeticky zvětšuje, působí psychicky klidně, ale tak nějak že neuhne ani o píď a že jde něco rozseknout. Úplně jako rytíř v první linii, co ví, že to dopadne, tak jak on chce. Teď je moc zvláštní doba a častokrát se opakuje, že zvířata chtějí být bez těl, a že už se tím jednou provždy něco utne a vyřeší. Teď je v něm obrovská síla, je třeba mu dát důvěru, protože on působí vnitřně silně a rozhodně ohledně toho, na které straně stojí, a ví, co má dělat. Přijde mi, že ta zpráva za tím je, že už ho nikdo nikdy nebude ovládat a ztěžovat mu život, a že už ví, jak to má udělat sám za sebe. A že tím pomůže i celé rodině, i když oni toho nejsou přímo účastní, ale někdy se to o ně mohlo drápkem pokoušet.

Četla jsem si tato slova několikrát a najednou jsem věděla, co je za tím. Znám Any odmalička a vím, že atmosféra u nich doma nebývala úplně pohodová… Bývala svědkem nadávek, křiku, slovní agrese, nátlaku… a stalo se to pro ni hodně citlivým tématem. Z jejího vyprávění vím, že ve chvíli, kdy vidí, že někdo někomu ubližuje, se v ní probouzí taková vlna nespoutané síly, že by „nejraději šla agresora zabít“. Jako by Černočerný mluvil jejími slovy. Napsala jsem to Zuzance. Tak to si skoro až říkám, jestli to kocourek nechce vyřešit za ně za oba – víš, jakoby smáznout ten program. Já to teď vidím dost často, co zvířata tahají za hluboké programy z lidí. Oba dva tam mají „už mě nikdo nikdy nebude trápit“, každý z trochu jiných důvodů, a je tam to, že on to prostřednictvím sebe vyřeší i za rodinu. U obou je jakási silná autoritativní postava, která se nechová správně, a oni oba jsou moc malí/slabí na to, aby to nějak vyřešili. On chce žít – teď mu zase něco brnklo na stejnou strunku a on se vnitřně vzepřel, že pokud to musí vyřešit svým odchodem, aby už se to jednou provždy smetlo ze stolu, tak že odejde, ale jinak z podstaty se mi to jeví, že odejít nemusí. Já si myslím, že jdeme po tom správném, že se ten program „tyranské nadvlády“ musí ukončit, a že proto asi jsou i spolu, že se to možná snažili dřív potlačit, pak na to zapomněli/rezignovali, ale že to prostě musí zmizet. 

A co bylo dál? Když jsem promluvila s Any, tak přesně rozuměla tomu, co jí chci říct… Prošly jsme spolu procesem odpuštění. Ona za sebe odpustila tomu, co ubližoval kdysi v její rodině, a potom ona společně s Černočerným odpustili tomu, co tolik ublížil jemu. Následovalo několik měsíců, kdy pro něj Any nadále dělala informační postupy, kdy ho několikrát denně krmila stříkačkou, protože on jídlo odmítal, následovaly drahé injekce na podporu imunity. To všechno v kombinaci s láskou a ujišťováním, že už je to všechno dávno pryč, vedlo k tomu, že jednoho letního dne začal Černočerný sám jíst, že se tkáň na tváří začala postupně zmenšovat, že se mu navracela energie a radost. A proto už tento příběh mohl být převeden do slov…

One thought on “Černočerný

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *