Smyčka v neexistujícím čase

Už pár dní mě to neodbytně táhlo do lesa. Vlastně od chvíle, kdy se léto, možná poněkud předčasně, překulilo v podzim, a obloha se rozhodla vyhovět prosbám vyvolávačů deště a začala posílat zpátky k zemi vodu. Právě takový les mám ráda, vlhký, podzimní… Jak jinak tedy využít poslední volný víkend, než vzít košík a vyrazit, a uskutečnit výlet nejenom v prostoru, ale i v čase. Vrátila jsem se totiž v časové smyčce o čtyři až pět desetiletí zpět a jela jsem do stejného  lesa, do kterého jsme jezdívali, když jsem byla malá, s mými rodiči. A jela jsem tam – právě s nimi.

Bylo to tam přesně tak dokonalé, jak jsem si to představovala. Promoklý les, v němž jako po pokropení živou vodou všechno ožilo. Nádherně zelené koberce mechu, malé tůňky plné vody, do ticha zvuky ze stromů padajících dešťových kapek. Jako by se tu země hluboce nadechla a začala znovu žít… a možná nejenom tady, v uplynulých dnech byla cítit v éteru až hmatatelná úleva, poté co v jeden ne náhodný den zmizel jeden z velkých symbolů z povrchu zemského. Ale to sem nepatří. Rozhlížela jsem se kolem sebe a chvíli mi trvalo, než se mé oči přeladily do správného módu. A najednou byly všude kolem mě. Odevšad vykukovaly lesklé kloboučky hřibů pravých i „nepravých“, růžovek, ryzců, různobarevných holubinek, klouzků… Houbařský ráj.

V jeden moment jsem si tu prožila i návrat k dětským strachům. A znovu mě překvapilo, i když by mě to už překvapovat nemělo, protože s tím pracujeme téměř při každé terapii a i tady už se to mnohokrát v textech objevilo, že si naše tělo pamatuje vše. Tedy lépe řečeno vše bolavé, traumatizující, nekomfortní, šokové. Pokaždé, když jsme jeli na houby, jsem prosila rodiče, aby mě na chvíli nechali samotnou na okraji lesa, poblíž auta, abych si tu mohla postavit lesní ohrádku s domečkem pro skřítky. Případně opravit tu, kterou jsem postavila minule. A když mě tu nechali a odešli s košíkem do lesa, hrála jsem si a tvořila až do chvíle, kdy jsem zaslechla nějaký nečekaný zvuk nebo hlas a v tu chvíli mě paralyzoval strach. Nevěděla jsem, že rodiče obcházejí jen malý úsek lesa v blízkém okolí, myslela jsem, že jsou ode mě kilometry daleko a má bujná fantazie jela v tu chvíli na plné obrátky. Tělo si pamatuje i to, jakou hrůzu jsem měla, když jsem tu v křoví našla velikou oholenou kost – a má mysl k ní hned stvořila hrůzostrašný příběh… S pousmáním a výdechem napětí z těla je to po mnoha desetiletích ukončeno.

Takže suma sumárum, odjížděla jsem domů s pořádným houbařským úlovkem, s vyčištěnou hlavou a s hřejivým pocitem, že je to fajn, mít v mém věku rodiče, kteří jsou úplně v pohodě fyzicky i duševně, kteří jsou naladěni na podobnou vlnu, se kterými jsme v období „vnějšího chaosu“ našli v mnoha tématech společnou řeč. A je nám spolu, zcela „obyčejně“, hezky.

(Nebudu tu psát o méně poetických záležitostech, jako je třeba sedm hodin strávených v kuchyni s čištěním a zpracováváním úlovku a končících větou „houby už nechci ani vidět“…)

… a nakonec je to stejné, jako když jsem byla malá – hlava ví, že do košíku patří hříbci a že se oči mají dívat po nich, ale říkejte to hlavě, když srdce čarodějky ovládne kouzlo muchomůrek:

 

 

 

 

 

One thought on “Smyčka v neexistujícím čase

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *