Pár slov v esemesce

Pár slov v esemesce… a kdesi ve mně zůstává podivná pachuť, které se ani po týdnu nedokážu tak úplně zbavit. Pár slov v esemesce a z těšení se na setkání s dávnými kamarády se během pár vteřin stalo váhání, zda se mi s nimi setkat chce. Pár slov v esemesce, která do mého světa vnesla to, o čem bez iluzí vím, že dnes rozděluje svět, ale dosud to ke mně neproniklo takhle blízko. Dosud to zůstávalo za hranicemi mého území. Pár slov v esemesce, která mi na čelo přilepila nálepku.

Ozval se mi před pár dny jeden ze skupinky mých dávných přátel, se kterými se občas scházíme na dlouhá a hluboká povídání, a domluvili jsme se na společný oběd. On následně oslovil ještě dalšího z naší neformální skupinky… Sešli jsme se takto naposledy asi před dvěma a půl roky. Tedy v pravěku. Asi za dva dny mi přišla zpráva, že ten třetí trochu váhá, jestli se potkat. Že prý by tam mohly být veliké třecí plochy. Že prý jsem „proruská a proputinovská“… ale že snad může doufat, že už jsem svůj postoj přehodnotila. Hluboký nádech a výdech. Co odpovědět… Tuhle nálepku bych si na čelo nenalepila. Ale nenalepila bych si ani opačnou, tedy „protiruskou a protiputinovskou“. Nenalepila bych si žádnou. Stejně jako jsem v loňském roce ostatním lidem ani sama sobě nenalepovala nálepku Vaxera či Antivaxera… neptala jsem se na to a nechávala jsem všem svobodu v rozhodování… a přesto mi jeden blízký kamarád na čelo nálepku Antivaxera nalepil. Analogie… i v té pachuti, která potom přetrvala. I v tom, že jsem nenacházela slova, kterými by se mi chtělo vysvětlovat, proč to tak není. Nemám ráda nálepky. Proč? Viz krátký text Bez nálepek. Stále aktuální.

Přijde mi neuvěřitelné, že se někdo, koho znám blízce už několik desetiletí, rozpakuje se mnou setkat jenom proto, že bych mohla mít jiný názor. Těžko mu asi vysvětlím, že ani nemůžu jednoznačně říct, jaký mám názor. Nemám potřebu všechno vědět, nemám potřebu mít na všechno jasný názor, přiklánět se na tu či onu stranu, bojovat za to, o čem si myslím, že je to pravda (opět připomínám článek Pravda – Názor – Pravdivost, kde to rozebírám podrobněji). Jediné, k čemu bych snad pevný názor mohla zaujmout, jsou moje prožitky. Moje myšlenky, moje emoce, moje pocity, moje touhy, moje sny… k těm mám přímý přístup. Ke všemu ostatnímu mám přístup pouze zprostředkovaný, a proto si na něm jistoty nestavím. Vím, že nic nevím.

Svůj základní postoj k tomu, co se děje v zemi na východ od nás, jsem vpletla do těchto slov: Svoboda v mlčení. S dvouměsíčním odstupem bych neměnila ani písmenko.

Čím dál méně věřím tomu, co nám předkládá svět médií… ať už oficiálních nebo „těch druhých“. Věnuji jim minimum pozornosti. Když se člověk začne dívat „nad ně“, uvidí energie a síly, které jimi pronikají – a s těmi nemám potřebu se kontaktovat. Stále silněji však důvěřuji svým vnitřním obrazům, svým vhledům. Uplynulé dva roky byly pro mě nádhernou příležitostí ověřit si, že mě vedou přesně tou cestou, kterou mám jít, že mě spojují s lidmi, se kterými k sobě patříme, že jsou mnohonásobně moudřejší než konstrukce mé mysli. Že mi umožňují rozlišit, kdy reagovat, mluvit, psát, konat – a kdy se naopak stáhnout do ticha, tak jak to mám teď. Vím však i to, že jsou tyto obrazy určeny pouze pro mě, a proto si je povětšinou nechávám pro sebe, případně je sdílím jen s nejbližšími dušemi.

Ještě jedna zmínka k „názorům“ … V oněch dvou letech se ukázalo, že některé názory jsou „dovolené“ a jiné „zakázané“… Nenapadlo mě, že se tohle dá ještě povýšit do úrovně, kde není dovolené nemít správný názor… kde se pouhou větou „Kdoví, jak to všechno je“ nebo „Nic není jen černobílé“ člověk zařadí do nepřátelského tábora. Kdo nejde s námi, jde proti nám. Je snad jasné, že tu není řeč o schvalování války, násilí, utrpení lidských bytostí na jedné či druhé straně… ale o tom, že tu znovu probíhá řízené rozdělování. A rozdělená společnost se mnohem lépe ovládá než ta, která drží pospolu.

Trochu jinými slovy totéž… skvělá Martina:

… a jestli půjdu na zmíněný oběd? V tuto chvíli ještě nevím… ale vím, že budu vědět.