Snažím se už poněkolikáté přenést do slov zvláštní naladění tohoto období… a slovům se příliš nechce. Tak jenom pár vjemů, dojmů z dnešních dní, třeba k někomu z vás promluví. Chtěla bych sem přenést podivnou směsici zmaru a lehkosti, která proniká skrze lidské kolektivní pole. Přenést sem energetické pnutí mezi lidským egem, které bojuje za zachování známých struktur a je zmítáno ze všech stran se valícími strachy, a duší (či vědomím, duchem, átmanem nebo bytostným já – není tu obecná shoda v názvosloví… což je možná také trochu zvláštní, protože slovo ego je víceméně jasné všem a naše světelná část se jednoznačného označení zatím nedočkala), která tiše tleská tomu, že jsme byli okolnostmi dotlačeni ke změně. Že jsme byli dotlačeni k tomu, abychom se rozhodli, abychom se vymezili, abychom si ujasnili, kterým směrem se v rámci svého vývoje chceme vydat.
Možná bychom si pokaždé, když se chystáme něco hodnotit, měli položit dvě otázky. Jak to vnímá ego – prostřednictvím mysli a emocí – a jak to vnímá duše vyšším pohledem. Možná bychom v řadě situací, kterým říkáme hlasité Ne, uslyšeli tiché a radostné Ano… a naopak. Co my jen víme… Proč jsme sem přišli, s jakými úkoly, do jaké hry a v jakých rolích.
Mnozí se mnou sdílíte, a já s tím souzním, že se k nám navrátily naše staré životní lekce, zdánlivě dávno zpracované. Jako bychom teď znovu prožívali to, co už bylo kdysi prožito, jenom v jiných kulisách a v jiném vnitřním nastavení. Pro někoho frustrující, pro někoho objevné…
Žijeme v čase, kdy se těmi nejvzácnějšími komoditami v lidském soužití stávají kvality jako je důvěra, laskavost, vlídnost, úsměv, naděje… kdy nevědomě cítíme, že se děje něco velkého a přitom se s úlevou necháme ukotvovat skrze maličkosti, dokáže nás pozvednout pár slov, vůně, barva, letmý dotek… Žijeme v čase, kdy velikou změnu může spustit jeden malý krůček, jedno jasné slovo, pouhá změna postoje. Kdy materializaci v realitě spustí rychlé nevědomě vyslovené přání – má-li to být. Kdy selhávají dlouhodobě ověřené metody – a funguje to, co přinese přítomná chvíle. Kdy přestávají existovat jistoty. Žijeme v době, kdy toho můžeme stále méně „okecat“, protože si s námi život hraje hru na pravdu… a vyhrává v ní.
Mnoha lidem se nekonečným blouděním mezi vykonstruovanými variantami minulosti a budoucnosti unavila mysl. A… nevadí to. Místo slov „myslím, dedukuji, vyvozuji, předpokládám…“ teď stačí jediné: „vím“. Vím to, co potřebuji vědět, ve chvíli, kdy to potřebuji vědět. Rychlá cesta od složitosti k jednoduchosti.
Velikou pomoc nám teď nabízí Matka Země. Výrazně roste… a opět to není jen můj dojem… síla krystalů, síla stromů, síla vody. Cítí to i lidé, kteří to dříve nevnímali. Příroda zintenzivnila komunikaci s lidským druhem, zdá se. Cítím to, když zařadím do programu některého semináře meditaci, v níž skrze moje slova přicházejí přírodní obrazy… tyto obrazy nyní ožívají do skutečnosti. Ti, kdo se mnou prožili meditaci v jeskynním jezeře, při které se přestrukturovávalo vodní prostředí těla, to mohli pocítit.
Témata kolem vody, vodních světů a říší, vodních planet, vody a soli, vody a zvuků… ke mně letos přicházejí ze všech stran. A ano, držím na viditelném místě své mysli námět, že by letošní pobyty na Rusavě mohly být do značné míry vodou inspirovány. Vysílám to jako impuls do éteru a budu čekat, zda k tomu něco přiletí…
… a ono přiletělo, venku začalo poprchávat. Děkuji za odpověď.
Přidávám jednu vodní dešťovou písničku, mám ji ráda už spoustu let: