Jednoduchá otázka: Kdo jsem? A odpověď? Člověk, muž či žena, běloch, Evropan, Čech, doktor či inženýr, otec či matka, syn či dcera, sportovec, muzikant, televizní divák, krasavec nebo šereda, optimista či pesimista, mladý či starý. Jsem člověk zdvořilý, spolehlivý, nebo líný či vzteklý, jsem samotář nebo společenský typ… Když se nad tím zamyslíme, tak se každou z těch odpovědí určitým způsobem omezujeme, odpojujeme se od celku. Jako kdybychom se postupně stávali stovkami nálepek, se kterými chodíme světem a necháváme jimi určovat svoji identitu. Málokdo z nás si dokáže vzpomenout, kým jsme byli, než jsme tyto nálepky začali přijímat, než nás svět naučil, kým být. Kdo se dokáže cítit neomezeným, nekonečným, být neoddělitelnou součástí všeho, co je?
Postupně se naučíme nerozlišovat mezi tím, kým jsme, a tím, jaké role tu hrajeme. Naše identita sama sebe dále dělí, až se z nekonečna scvrkneme na špendlíkovou hlavičku. Svět forem požaduje, aby vše mělo jméno a nálepku.
Leonard Cohen říkal: „Dokud se nestaneš oceánem, budeš celý život trpět mořskou nemocí“. Oceán je krásná metafora, která popisuje náš vztah s Nekonečným Vědomím. Lidé jsou
kapky oddělené od oceánu, přitom však jsou tímto oceánem. Nikdy nejsme odděleni, stále zůstáváme projevem Nekonečného Vědomí.
Chcete-li si vyzkoušet, jaké to je, odhodit aspoň na chvilku své nálepky a stát se Oceánem, ponořte se do následující nahrávky… a nezapomeňte se vrátit zpět.
Inspirováno:
David Icke: Život v přeludu a jak se z něj probudit