Zase jedno téma, které mám nastavené o dost jinak než mnozí osobnostně- a duchovně- se rozvíjející – neříkám, že lépe nebo hůře, jenom jinak. Obdobně jsem před časem psala, proč se vyhýbám zkratkám v podobě psychedelických látek, které naopak mnozí považují za přirozenou součást duchovních cest (viz tady). Vědomá tvorba reality, kvantování, programování v alfa hladině, využití neurovědy pro řízení života atd atd. Sama pro sebe tomu říkám techniky „znásilňování“ reality.
Těmito slovy samozřejmě neoznačuji přirozenou tvorbu života, Nepopírám, že si svůj život, ať chceme, či ne, do velké míry sami tvoříme. Svým vnitřním naladěním, myšlenkami, emocemi, slovy a činy, každým svým rozhodnutím. Za „znásilňování“ považuji vědomé mentální a duchovní techniky, mnohdy hraničící s magií, pomocí kterých se lidé snaží navést život směrem, který se jim zdá být pro ně nejlepším. Jenomže… kdo ví, co je pro něj opravdu to nejlepší? Kdo vidí tak široký obraz, že pochopí všechny důsledky, všechny varianty vývoje? Všechny tyto „vědomé“ záměry a přání vznikají ve skutečnosti z konstrukcí naší mysli, vycházejí z Ega. Kdyby totiž vzešly z čistého Vědomí, žádné techniky bychom k jejich uplatnění nepotřebovali, protože by se celý svět spojil a pomohl nám k jejich naplnění.
Vzala jsem po půl roce znovu do ruky knížku, kterou jsem tu už několikrát zmiňovala, Překročení karmy od Adriana Kezeleho (viz tady). Je celá především o mentálních smyčkách, které nám brání dosáhnout plné svobody. Hned v úvodu se autor zamýšlí nad rozdíly mezi motivacemi duchovní cesty v době, kdy na ni vstupoval, tedy někdy v osmdesátých letech, a dnes. Tehdy byla hlavní motivací duchovního usilování touha po něčem vyšším, přesahujícím, co se velmi těžko popisuje slovy. Byla to touha po osvobození, po osvícení, po absolutnu, po Bohu. Dnes se tento motivační faktor v podstatě vytratil a lidé se věnují duchovním praktikám kvůli tomu, aby získali štěstí, zdraví, klid, blaženost, peníze, vztahy, úspěch, uznání… duchovnost se tím pádem změnila v účinný nástroj k plnění přání. Na skutečnosti, že je možné plnit přání metodami rychlejšími nebo neobvyklejšími než dříve, však není nic svobodnějšího nebo vyššího. Není to evoluce lidské Duše, ale evoluce prostředků. Lidé, kteří tyto „duchovní prostředky“ používají, mají pocit, že jsou svobodnější – paradoxně se ale od skutečné svobody vzdalují a stávají se vězni v pasti svých egoistických přání. Ač se to nezdá, tak si vlastně své vězení jenom postupně vylepšují, dělají ho pohodlnějším a útulnějším… a o to menší potřebu uniknout z něho potom mají. Možná trochu silná slova, ale dle mého víc než výstižná.
Vůbec nezpochybňuji funkčnost těchto technik. Pracují na informační rovině, a ta velmi silně ovlivňuje hmotný svět. Ale tím, že jsou spojeny s člověkem pouze na úrovni Ega, chybí přirozená ochrana vyšších úrovní a často a s oblibou je začnou využívat různé parazitické formy, které jsou též součástí jemnohmotných světů. Dokáží zesílovat účinek těchto postupů, což vede k posílení Ega, k potvrzení, že to funguje, a k touze „získat a ovládnout víc“… časem za to ale člověk začne těmto silám něco platit, aniž si to uvědomí, natož aby uznal souvislost mezi svými potížemi a magií, kterou koná. Několikerá zkušenost z terapií.
Odpovídala jsem už několikrát na otázku, v čem jsou jiné bioinformační techniky pana Arkadije Petrova, se kterými hodně pracuji při terapiích. Pracuje se v nich také mentálně, není to tedy totéž? Zkusím vysvětlit rozdíl. Při práci s těmito technikami se nezapojuje jenom mysl, ale Vědomí a další části struktury člověka, jeho Duch a Duše, která už je přímo spojena se Stvořitelem (Zdrojem či Bohem, na pojmu nezáleží). Cílené řízení probíhá z těchto úrovní jenom směrem k vlastnímu fyzickému tělu, neřídí se jím realita vnějšího světa. Není náhoda, že trilogie knih pana Petrova nese postupně podtituly Zachraň sebe, Zachraň svět v sobě, Zachraň svět kolem sebe. Vše je o vnitřní práci, která se pak samozřejmě odráží ven – neboť co je uvnitř, je také vně, vnitřní harmonie přináší harmonii do vnějšího světa – ale není to vůbec o záměrném formování vnějšího světa a už vůbec o ovlivňování jiných lidí. Pokud se v rámci těchto technik koriguje něco mimo tělo člověka, je to pouze cestou přenesení světla nejvyšší harmonie, které přinese to, co v tu chvíli přinést může.
Můžeme si to představit jako odraz makrosvěta v mikrosvětě. V našem „vnitřním vesmíru“ je naše Vědomí jakýmsi Bohem pro každičkou buňku – a všechny buňky těla by měly fungovat pod jeho vedením v harmonickém řádu. Když někde vznikne porucha nebo disharmonie, je naše Vědomí „řídící jednotkou“, která by se měla okamžitě zapojit do opravy a harmonii obnovit. Třeba i s použitím cílených technik řízení, když už jsme zapomněli na to, jak být se svými buňkami spojeni neustále, online. Ve vnějším světě, v životě jako celku, jsme však „buňkami“, které žijí společně v harmonickém řádu, a měli bychom s důvěrou respektovat přirozenou Inteligenci Života. Stejně jako žádná buňka v našem těle sama o sobě nechápe celek do té míry, aby mohla rozhodnout o tom, co chce a nechce (a možná není náhoda, že pan Petrov označuje symbolicky onkologické nemoci jako projevy buněk, které si zvolily egoistickou cestu vlastního vývoje), tak ani běžná lidská mysl není schopna obsáhnout celek. Tuto kvalitu má pouze Osvícená mysl… a je to další zdánlivý paradox, že právě tato mysl už nemá nejmenší potřebu realitu řídit. A další paradox – lidé, kteří se těmto frekvencím vědomí blíží, zdánlivě vypadají, že mají život pod kontrolou, protože vše kolem nich běží naprosto harmonicky. Oni však pro to nic nedělají, jenom jsou, plně přítomni. Jak říká pan Petrov – když Bůh kráčí světem, tak nepřemýšlí, kam šlápnout, kde je oceán a kde pevná země – ví, že kam šlápne, tak pevná země je.
Mohlo by se zdát, že nabádám k pasivitě. Je to ale naopak. Nejsem zastáncem směrů, které říkají „Vše je dobré“ … v dnešním světě to tak určitě není. Ale je pro mě mnohem přijatelnější cesta zpracovat to, co se mi nelíbí, nejdříve uvnitř sebe, a nechat potom z nitra sebe vzejít impuls k činu ve vnějším světě. Tedy nedělat magické techniky se záměrem „chci vydělat milion“, ale ptát se, co ve mně brání tomu, abych žila život v dostatku. A změnit to. Nepřičarovávat si dokonalý vztah, ale ptát se, proč takový vztah dosud nemám, a potom pro něj něco udělat. Nedělat techniky na zvýšení pocitu radosti, ale pátrat, proč tento pocit přirozeně neprožívám. Jenom touto cestou dochází k postupnému přeladění vnitřního magnetu, který k nám potom přitahuje jiné lidi, události, situace. Když někdo jenom udělá techniku, je to jako když polkne pilulku, uvnitř se nic nepromění.
Já sama nejdu cestou přání, tužeb a záměrů. A už vůbec se nesnažím svůj život nějak formovat. Nechávám k sobě život přicházet. Důvěřuji mu. A důvěřuji sobě, že vše, co přijde, do mých dnů patří, byť třeba smysl nechápu, a že si s tím nějak poradím. Jak jsem psala v textu o knížce pana Kezeleho, přestala jsem si připadat divně, že nemám odpověď na otázku, co bych si přála, po čem toužím, na co se těším, kam bych chtěla svůj život směrovat. Je to neuvěřitelně svobodné, mnohým to však může připadat depresivní, nihilistické, děsivé… Vrcholem mé „vědomé tvorby“ je to, že sem tam pošlu po větru větu „bylo by fajn, kdyby…“ s nulovým očekáváním, zda to bude nebo ne… a ono to pak někdy je, až překvapivě (viz tady a tady). Pokud to do mých dnů patří…
Ano, bylo by fajn kdyby smělost nahradila Bdělost… Nebo Bdělost pohltila smělost? Co já vím?