Když nedávno vzešel od mých potomků nápad zajet se podívat do KovoZoo, přišlo mi to dost absurdní. Hromady kovového šrotu přeměněné do podoby zvířat? Ale jezdím se svými dětmi na výlety ráda, tak jsem se nechala naložit do letitého, jasně žlutého fiátku mé dcery, který by se, popravdě řečeno, mohl už právem obávat, že bude na šrotišti zanechán – což jsem si jenom pomyslela, k vyslovení tak troufalé myšlenky bych odvahu neměla – a vyjeli jsme směr Staré Město u Uherského Hradiště.
Možná jste to v dětství měli podobně jako já… Všechny předměty pro mě byly živé a se svou „hyperzodpovědnou“ povahou jsem se snažila, aby byly spokojené. Bylo mi líto hrníčků, ze kterých nikdo nepil, hraček, se kterými si nikdo nehrál, knížek, kterými nikdo nelistoval. Někdy jsem si schválně sedala na židle, na kterých už dlouho nikdo neseděl – aby nebyly smutné. Doteď, když vyhazuji věc, která mi nějakou dobu sloužila, tak jí v duchu poděkuji. KovoZoo něžně zabrnkalo na tuto strunku mé povahy. V místní „Porodnici“ tu parta nadšenců dává nový život věcem, které svůj předchozí život ukončily. Kovové „zmrtvýchvstání“.
Mám ráda věci neobvyklé, kreativní, vtipné, inspirativní – všechno, co vybočuje ze šedé zóny průměrnosti. A to tady bylo doslova na každém kroku. V živých obrazech jsme si představovali atmosféru vzniku těchto exponátů a uvažovali jsme, zda je porodní proces nesen pouze vlnou čisté fantazie, nebo je podpořen místní „ohnivou vodou“ … některé kousky jsou tak absurdní, jako by vzešly z pořádného tripu… kdoví. Každopádně nás tento zvláštní industriální poetismus do své atmosféry plně vtáhnul, celý prožitek ještě povýšila výborná káva v místní kavárničce, takže jsme domů odjížděli s příjemným pocitem. A fiátek si spokojeně vrněl, že tu odložen nebyl…
Pokud jsem někoho z vás nalákala, tak přidávám odkaz: www.kovozoo.cz
