Praha … a co z nebe padá

Dnes ve vlaku, mezi Prahou a Brnem. Liduprázdnou Prahou, mohla bych dodat. Přestože jsem čekala, že bez turistů tu bude volněji, než bývá obvyklé, připadalo mi to až trochu strašidelné, když jsem si chodila uličkami Starého města kolem poledne úplně sama, mezi kalužemi. Ráda jezdím vlakem, mám pocit, že jeho rytmus krásně přeskupuje myšlenky v hlavě. Nechávám jim během jízdy možnost volného pohybu.

A dnes zase, už po tolikáté žasnu, jak život sám vše splétá podle vyššího řádu – a když tomu člověk nebrání, vede ho přesně tam, kde má být. Psala jsem před nedávnem v jednom textu (tady), že si realitu vědomě netvořím, o nic se nijak zvlášť nesnažím, že si žiju v nekonečném prázdnu, a jen občas pošlu po větru myšlenku na to, co by se mi líbilo. Neřeším, zda to je či není možné a jak by se to mohlo stát – věřím, že pokud to je pro mě, tak je to i možné, a stane se to určitě jinak, než by to vykonstruovala moje mysl. Je to svým způsobem mnohem jednodušší – když už se člověku podaří vzdát se iluze, že může mít svůj život pod kontrolou a jeho směr uřídit – nechat se s důvěrou životem vést a říkat ano tomu, co přichází naproti.

Někdy v březnu, při sledování jednoho videa, odletěla ode mě do hvězdých dálek sekundová myšlenka: „s tímhle člověkem bych se někdy moc ráda potkala osobně“… a dnes sedím proti němu, hltám moudrá slova a vnímám průzračně živou energii. Připadám si, jako kdyby v nebeské kanceláři schválili moji žádost a přiklepli na ni razítko „budiž, staň se“. A stalo se. V poslední době podobným způsobem tolikrát, že už bych se tomu mohla přestat divit. Jako samozřejmost to však nikdy brát nebudu – naopak to vnímám jako dar, mít „dobré oko“ u nebeských úředníků. Takže jenom tiše, v duchu děkuji… dnes za setkání vzácnému a moudrému panu M. a především nahoru, „do nebe“.

 

 

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *