Přišla mi v těchto dnech několikrát do myšlenek letošní Rusava, místo konání našich letních meditačních seminářů. Jaká asi letos bude? A o čem bude? Žádnou odpověď jsem nečekala, neboť mám z minulých let zkušenost, že se téma i program vynořují teprve během letních prázdnin (viz 2018 a 2019). Jeden rok jsem dokonce celý program kompletně proměnila pár dní před začátkem. Ale i v tomto mi letošek ukázal mnou předvídanou Nepředvídatelnost. Už dnes ráno, čtyři měsíce dopředu, mi k Rusavě přilétla dvě slova: ZTIŠENÍ a TIŠENÍ.
Ztišení a tišení, slova podobně znějící a svým významem se potkávající… a letos asi více než jindy tolik potřebná.
Proč ztišení? Protože jenom v tichu je možná se potkat s vnitřní pravdou. Jenom tady, v tichu, zaslechneme promluvu své Duše a nejsilněji pocítíme Boží vedení. Z ticha proudí nejmocnější léčivé síly a přicházejí tudy zázraky. Letošek u mnohých z nás mnohé ukončil – a může se stát rokem nových začátků. I ty se probouzejí z ticha. Ticho nám spíše než mysl ukáže další směr, odtud se můžou zrodit vize a sny. Možná se před námi otevírají možnosti, které by na úrovni vědomé mysli zůstaly nepovšimnuté, za zavřenými dveřmi našich obvyklých myšlenkových schémat. Ticho k těmto dveřím nosí na krku klíček.
Proč tišení? To vezmu trošku oklikou. Přemýšlela jsem, proč cítím v sobě takovou únavu. Po měsíci stráveném doma, v klidu, kdy si vše řídím svým tempem, hodně spím, bloumám, procházím se venku. Každé ráno se však probouzím jak po noční šichtě. Obvykle mívám hodně barevných snů – a teď spávám tak, jako bych otočila vypínač, vše uvnitř sebe vypnula a po osmi hodinách zase zapnula. Sdílelo se mnou velikou únavu a změny spánku i několik z vás. Před pár dny jsem o tom těsně po probuzení volně přemýšlela a přišla mi odpověď, že se teď na planetě uvolňuje tolik traumat, bolesti a strachů, že mnohé duše přislíbily pomoc a v noci „pracují“. Odlétají tam, kde je jich potřeba, a tiší tyto dávné bolesti.
Ať chceme nebo ne, jsme součástí lidstva, jeho kolektivního informačního pole, a skrze paměť své DNA jsme spojeni i s jeho historií. Jenom se zkuste naladit na současný stav tohoto informačního prostoru a procítit ho. Neklid, chaos, stres, strach, utrpení, bolest… to všechno vstupuje i do našich buněk. Dokážeme-li zůstat v klidu a tichu a rozprostřít ho v sobě a kolem sebe, zpětně měníme alespoň malou část kolektivního pole. Svým ztišením ho tišíme.
Myslím si, že letošní Rusava bude především hojivá a zklidňující. Že nepůjdeme tolik do řešení osobních témat, jako spíš necháme volně přicházet, co skrze nás přijít má. Nejenom pro nás, jako jednotlivce, ale do celého prostoru, tam, kam je potřeba. Že to bude na jednu stranu takový lázeňský pobyt pro tělo a rovněž pro vědomí a duši. Koupele v bublinkách radosti a naděje, léčení v nekonečné prázdnotě, v proudu Božství. Spolu s uvědoměním si spřízněnosti a blízkosti s dalšími „lázeňskými hosty“. Tišení ve ztišení a ztišení v tišení… Na druhou stranu to možná bude i něco jako předávka nových úkolů a zadání pro dny budoucí, výzva pro uplatnění svých darů a své energie ve smysluplném tvoření. Kdoví. Možná i něco jiného a možná mnohem víc.
Pokud někdo z vás teď uvnitř sebe cítíte „Ano, chci toho být součástí“, napište mi. V tuto chvíli jsou sice oba termíny plné, ale je možné, že se pár míst uvolní… a pokud by tohle „Ano“ vzalo jako impuls větší množství z vás, pouvažuji o třetí skupině. Letos ještě mnohem víc než v letech předešlých dávám volnost tomu, kdo se tu má potkat a co tu máme prožít. On to totiž někdo „nahoře“ nade mnou – nebo „hluboko“ ve mně – s jistotou ví lépe než já.