O Nezranitelnosti

Odjela jsem před pár dny na pár dní na chatu. Z předchozí věty vyplývá, že už jsem zpátky… Jezdím si na tohle kouzelné místo pro klid, pro energii, ale také pro inspiraci a nápady. A jednou z otázek, které jsem si tu při lenošivém přemítání nechala běžela hlavou, bylo téma letošního meditačního pobytu. Čemu bychom se měli věnovat, o jaké téma si energie tohoto roku i sestava přihlášených říkají, jakou část sebe samých teď potřebujeme otevřít a zpracovat. A jak si tak volně plavu k lesu na protějším břehu, znenadání mi v mysli zazní jasné slovo: Nezranitelnost. Překvapilo mě.

Překvapilo mě především proto, že jsme v uplynulých letech mluvili několikrát o tématu opačném, tedy o Zranitelnosti. O tom, že chce-li člověk navázat skutečné blízké a hluboké vztahy s druhými lidmi, musí připustit a riskovat určitou míru Zranitelnosti. O tom, že za Zranitelnost se často stydíme, považujeme ji za slabost a maskujeme ji. O tom, že poznat místa své Zranitelnosti znamená poznat své stíny a nejhlubší strachy. Opatrně jsme se dotýkali těchto míst, poznávali je, přijímali a pracovali jsme s nimi. A najednou Nezranitelnost?

Seděla jsem pak dlouho na břehu a přemýšlela o tomto paradoxu. A došlo mi, že Nezranitelnost vůbec není opakem Zranitelnosti, ale je jejím pokračováním, vyrůstá z ní. Za nezranitelného člověka jsme zvyklí považovat toho, kdo prochází všemi nepříjemnými situacemi, aniž by se ho vnitřně dotkly. Nespatříme u něj slzy, bolest, trápení. Taková nezranitelnost je ale jenom zdánlivá, vnější. Tento člověk prochází životem s nasazeným brněním, od něhož  se odráží šípy emocí, slov a činů vystřelených proti němu. A on jde dál. Nedotknutý, neohrožený. Do okamžiku, kdy jeden z šípů zasáhne jedno malinké nechráněné slabé místo a v tu chvíli se uvnitř něho vše zbortí. Tato nezranitelnost vznikla cestou ztvrdnutí – a tvrdé předměty jsou zároveň i velmi křehké, i když se to na první pohled nezdá.

Skutečná nezranitelnost je měkká a poddajná. Vyrůstá totiž z vědomí zranitelnosti. Nebo lépe vyjádřeno – z vědomé zranitelnosti. Tenhle člověk si uvědomuje svá slabá místa, své stíny, své nedokonalosti, své strachy. Zároveň si ale uvědomuje, že v sobě neustále nese část, kterou zranit nelze, a je s touto částí v trvalém kontaktu. Můžeme tuto část nazvat čistým vědomím, pravým já, božskou jiskrou, bytostným já… na tom tolik nezáleží. Tímto vnitřním spojením získává člověk jistý nadhled, odpoutává se od nedůležitých představ a tužeb, přesvědčení o tom, co by jak mělo a nemělo být, přestává trvat na tom, co chce a co nechce – a postupně zjišťuje, že je čím dál méně situací, které ho zraňují. Jde pak svobodně světem a pomyslné šípy se od jeho těla odráží, některé třeba zanechají drobný šrám, který se však rychle zhojí, další proletí bez povšimnutí kolem něj, aniž by se ho dotkly. A on jde dál, s úsměvem, cestou, kterou dopředu nezná, cestou, kterou pro něj život teprve vytváří.

Jedním z ukazatelů vyspělosti lidského vědomí je právě schopnost přijímat skutečnost a její proměnlivost. Velká část dnešního lidstva vynakládá značnou část své energie na to, aby si podrobila skutečnost, aby zafixovala stálost či určitý přesně daný budoucí směr. Chce mít záruky, jistoty, bezpečí… pocit Nezranitelnosti. Nezranitelný je ale ten, kdo z těchto programů dokáže vystoupit. Ten, kdo ví, že oheň v ohni neshoří. Ten, kdo ví, že není nic, co by ukončilo život. Ten, kdo v sobě probudí vzpomínku na věčnost. Ten, kdo se necítí jako potomek opičí genetiky, ale jako nádherný vesmírný drahokam.

Nevím, co všechno přinese letošní Rusava, co se k těmto tématům poskládá. Možná i věci zdánlivě nesouvisející. Možná věci, které nám nikdy nikdo neřekl… Neslibuji, že se tu  stanete Nezranitelnými. Ani já taková nejsem. Ale můžeme se na cestu k Nezranitelnosti společně vydat. Začínáme přesně za měsíc.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *