Tichá chvála ticha

Vrátím se ještě jednou prostřednictvím písmenek na chatu, na mé magické místo. Miluji tamní večery, rozjímání na dřevěné verandě pod nekonečným nebem plným hvězd, v tichu, které jen zřídka naruší křik osamělého ptačího nespavce. Přesně to mi tam ale tentokrát chybělo. Horké letní počasí přilákalo do okolních i vzdálenějších chat i kempů větší množství lidí než je obvyklé. A já si znovu uvědomila, jak málo je těch, kdo mají rádi ticho – stav, který je pro mě bytostnou potřebou a přirozeností.

Nejdříve mě to rozladilo. Místo očekávaného ticha se k mým uším linula směsice slov, hudby různých žánrů, hlasitého smíchu i výkřiků podbarvených alkoholem. Čím víc jsem se snažila je ignorovat, tím víc mě to vnitřně štvalo, místo klidu ve mně narůstalo napětí, nejraději bych do tmy zakřičela zvučným hlasem jak nervózní učitelka základní školy: Tak bude tady ticho?? A v tu chvíli se někde zevnitř ozval jemný hlásek… ten opravdový, který ke mně promlouvá čas od času vlídným laskavým tónem s jemným humorem v pozadí: Hele, opravdu to takto chceš? Malinko jsem se pro sebe pousmála a vzpomněla si, kolikrát jsem na seminářích či při konzultacích vyslovila, že skutečný stav je ten, který zažíváme uvnitř, a že největší problémy nám způsobuje, když se naše očekávání dostanou do rozporu s realitou. Došlo mi, že pokud si to tady chci užít, musím vše přijmout takové, jaké to je. S hlubokým povzdechnutím jsem si řekla: Tak dobrá, tak tady tentokrát bude kravál. V tu chvíli se napětí uvolnilo a jakoby kdosi i hlasitost vnějších zvuků o pár stupínků snížil. Namísto toho, abych si užívala vnějšího ticha, pozvolna se ztišilo vše uvnitř mě. A nastalo ticho.

Hodně lidí se ticha bojí. Přijdou domů a zapnout televizi, sednou do auta a pustí rádio, běží přírodou se sluchátky na uších, ve chvílích samoty hned telefonují nebo ťukají zprávy. Děsí je představa, že když se ztiší, otevře se zvláštní prostor, kde potkají sami sebe, kde nahlédnout do nitra své bytosti a dopředu vůbec netuší, co tam naleznou. Bojí se setkání se svými strachy a strašidly, pohledu do zrcadla, které nelže. Přitom je tento prostor nesmírně léčivý a nabíjející. Vlastně nám cedulky s nápisem Ticho léčí, která dříve visely v každém zdravotnickém zařízení, sdělovaly hlubokou moudrost. Podobně uctění zemřelého minutou ticha je svědectvím o jeho posvátnosti, překonávající veškerá slova. Ticho zůstává, když umlkne smích i pláč, je stavem dokonalé rovnováhy.

Ticho v sobě všichni neustále máme – je to trvalý přirozený stav na pozadí našeho vědomí. Můžeme si ho ale všimnout jenom ve chvíli, kdy utichne mysl. Naše mysl je totiž akustická – když o něčem přemýšlíme, je to jako kdybychom o tom ve své hlavě vedli hlasitý monolog. Většině z nás jede od probuzení do usnutí v mysli nekonečný kolovrátek. Existují sice různé návody a meditační techniky, které učí mysl zastavovat, podaří se to ale jenom na chvíli. Skutečné utišení mysli je stav, který nastane znenadání, otevře se jako magická mezera, skrze níž se naše vědomí dotkne nekonečnosti. V tu chvíli život myslí skrze nás, bez hluku a beze slov, a my si plně uvědomujeme, že jsme jeho součástí.

Pouze v tichu dokážeme plně naslouchat. Sobě, svému srdci, svému vnitřnímu hlasu, ale také druhým lidem. Máme tendenci v přítomnosti druhých neustále hovořit a ve chvíli, kdy hovoří druzí,  tak už uvnitř nás brebentí naše mysl a připravuje si odpovědi. Jenom v tichu jsme však schopni naslouchat druhým ušima i srdcem a vnímat tak jejich pravdivost i pocity, v hluku slyšíme akorát jejich slova, která mohou být i klamavá. Pouze v tichu k nám promlouvá příroda, kameny, stromy, rostliny, zvířata, zachycujeme  různá znamení a synchronicity, můžeme uslyšet třeba i hlasy našich předků.

V tichu se postupně stáváme Pozorovatelem, mlčenlivým svědkem života.  Zvyšuje se naše všímavost a zjemňují smysly. V tichu se ztrácí potřeba vše komentovat, hodnotit a posuzovat, na vše reagovat. V tichu dokážeme Být. Jsme tu mnohem lépe naladěni na své tělo, skrze které fungují naše další smysly. Když je vnímáme, tak přesně víme, komu a čemu můžeme důvěřovat, co je pro nás zdravé a bezpečné a čeho se raději vyvarovat. Jakoby se v tu chvíli ztrácely všechny falešné vlivy a naše vědomí se ladilo na čisté tóny Duše. Spojujeme se tu se svými dary a talenty, odpojujeme se od omezujících programů a iluzí a dáváme přednost svým vnitřním odpovědím. Nalézáme tu sílu být sami sebou.

Pro to všechno miluji ticho, miluji mlčenlivé rozjímání, procházku kolem řeky mezi rybáři a plujícími kachnami. I při kontaktu s druhými lidmi se velmi ladím na hladinu jejich vnitřního klidu a ticha. Nedělám to vědomě, nečtu si v lidských energiích. Vnímám to na sobě, na svém energetickém poli, které je hluboce klidné a neklid druhých automaticky vyrovnává. Je pro mě velmi vzácné potkat člověka, který má v sobě ticho a klid, přestože navenek třeba nemlčí… Je pro mě vzácné potkat člověka, se kterým dokážeme být potichu – ne proto, že by nebylo o čem mluvit, ale ticho v tu chvíli umožňuje hlubší úroveň otevřenosti a sdílení.

Je zajímavé, kolik hudebníků si zvolilo za náměty svých skladeb a písní ticho… netroufám si odhadnout, zda se v jejich tónech někomu podařilo ticho překonat. Možná panu Beethovenovi… či Simonovi s Garfunkelem. A samozřejmě – Reklama na ticho a Zahrada ticha…