Téměř přesně před rokem jsem tu psala o tom, jaké slovo si ke mně našlo cestu jako předznamenání témat loňského pobytu na Rusavě. Byla to Nezranitelnost (článek tady).
A stejně jako před rokem jsem teď odjela na pár dní na chatu a znovu jsem nechávala z hlubin své mysli vyvstat slovo, které se v určité formě bude nést letošními pobyty. Tím slovem je Posvátnost.
Řekla bych, že mě při úvahách trochu ovlivnil text, na který jsem narazila asi před měsícem na webu, kam se občas podívám. Text, který se mnou zvláštním způsobem zarezonoval a někde ve mně zůstal. Můžete se na něj podívat tady. Mluví se v něm o důležitosti obřadů, je tu moc hezky vysvětlen rozdíl mezi rituály a obřady a význam konání obřadů pro znovuobnovení našeho kontaktu s přírodou a planetou.
Mě vedly myšlenky kousek dál. K tomu, jak začít celý svůj život a vše, z čeho se skládá, vnímat jako posloupnost malých obřadů. Naučit se nebrat to, co denně prožíváme, jako samozřejmost. Domýšlet vliv toho, co děláme a o čem přemýšlíme, na širší svět. Uvědomovat si, že příběh, který tu prožíváme, neprožívá jenom naše tělo a osobnost, ale prožívají ho i vyšší – či hlubší – úrovně nás samých, a vstupují do nich i nehmotné světy. Prožívat skutečnost, že Já není to, co vidíme při pohledu do zrcadla, ale to, co vidíme a vnímáme všude kolem sebe. Potom se vše, co konáme, stane obřadem. A náš příběh se stane posvátným.
Dopředu neumím odhadnout, jakým způsobem toto téma letos na Rusavu vstoupí. Pro mě je posvátným obřadem možnost tam s vámi být, hrát si se slovy, ladit energii, vnímat postupné propojování krásných lidských bytostí a přinášet to, co zde má být přítomno.