Zase jedno téma, které v minulých týdnech tolikrát prošlo mým percepčním polem, že si tím řeklo o zveřejnění. Láska a Strach. Dvě slova s tak rozdílnou frekvencí, že se zdají být neslučitelná. A přesto si je tolik lidí spojuje, přesto mnozí pokládají Strach za vyjádření Lásky. Když máme někoho rádi, když někoho milujeme, přece se o něj musíme bát. Nebo ne?
První zamyšlení nad touto otázkou přišlo během semináře Strachy a emoce, který jsem pořádala před pár týdny. Jedna z účastnic mi tam položila otázku, jak se má postavit k výčitkám člověka, který ji obviňuje z toho, že ho nemůže mít dost ráda, když se o něj nebojí. Několik dalších sdílelo podobnou zkušenost – zkušenost s tím, že strach je považován za důkaz lásky, pozornosti, péče, za nedílnou součást zdravého vztahu.
Připomnělo mi to jednu moji klientku z nedávné doby. Přijela za mnou konzultovat příčinu nádorového onemocnění prsu. Jeho spouštěcím konfliktem byl právě strach – strach o dceru, která se rozhodla ukončit studium na vysoké škole a odjet na rok do zahraničí. Zeptala jsem se této paní, proč se o dceru tolik bojí. Nevěřícně se na mě podívala a odpověděla: „Přece proto, že ji mám ráda.“ V pozadí její odpovědi zazníval údiv nad tím, proč se jí ptám na takovou zjevně samozřejmou věc. Začala jsem k ní mluvit a snažila jsem se, aby má slova nedolehla pouze k její vědomé mysli, ale abych jimi oslovila i její vnitřní bytost, část její nekonečné Duše. Postupně začala rozumět a svůj strach uvolňovat.
O pár myšlenek a vhledů, které putovaly mezi námi, se tu podělím.
Strachem nikdy nic nevylepšíme. Nebo myslíte, že ano? Objektivně vzato, některé věci se prostě dějí, ať se jich bojíme, či ne. Strachem jim zabránit nedokážeme, proběhnou stejně nebo i hůř, než kdyby strach nebyl přítomen. Říká se, že si svými strachy situace „přitahujeme“, což je na určité úrovni pravda. Pokud panuje dlouhodobý nesoulad mezi tím, co se odehrává v reálném světě, a tím, co probíhá ve světě našich myšlenek a emocí, sama existence se snaží dostat do stavu rovnováhy. Důsledkem tohoto vyrovnávání může být bod, kdy realita naplní naše obavy. Navíc to, co vykonstruujeme prostřednictvím svých strachů, přijímá naše podvědomá mysl a začne nás k tomuto konstruktu směrovat, čímž se stává sebenaplňujícím proroctvím.
Pokud se o někoho bojíme, vyjadřujeme mu tím svoji nedůvěru. A to nejenom nedůvěru k jeho schopnostem a vlastnostem, ale též nedůvěru k jeho Duši. Nevěříme, že je silnou bytostí, která vládne mocí projít všemi situacemi, se kterými se potká. Obecně se za protipól Strachu označuje Odvaha. Ta je ale spíše konfrontací se Strachem a jeho překonáním, výhrou nad ním. Také se za protiklad Strachu označuje Láska. Ale málokdo ví, co v naší realitě Láska vlastně znamená. Opakem Strachu je pro mě Důvěra.
Více o tom píšu v článku s audionahrávkou O branách důvěry.
Je rozdíl mezi strachem a obezřetností. Lze namítnout, že například strach o děti slouží pro jejich ochranu. Samozřejmě nepustím malinké dítě samotné přes rušnou křižovatku. Nenechám dítě sednout na kolo bez přilby. Nenechám ho stát v otevřeném okně. Analogické situace platí též pro dospělé. Tohle ale nevnímám jako strach, ale jako určitou obezřetnost, skrze kterou reagujeme na základě zvážení okolností. A jak poznáme, že jednáme na základě strachu? Velice přesně nám to prozradí naše tělo přes „vnitřní smysly“ – svalové napětí, tlak, stažení, zrychlený dech. Jenom s ním musíme být ve spojení a těchto signálů si všímat.
Většina strachů pochází „z hlavy“. Jen málo strachů odráží reálnou situaci. Většina vzniká, když se naše mysl zatoulá do budoucnosti, a je jedno, zda v horizontu minut, dní či let. Varianta, kterou tam začne tvořit a které se začneme bát, je odrazem našeho vnitřního stavu, je čistou Projekcí. Podrobněji se tomuto tématu věnuji v dalším audio-článku Jak opustit projekce. Jedinými léky na tyto strachy jsou všímavost, uvědomění a návrat do přítomnosti. V přítomnosti, tedy v té čisté, vztažené na přítomný bod, strach už ze své podstaty nemůže existovat. Dalším lékem je kouzelné slůvko Proč. Zastavit se a položit si otázku: Proč se bojím?
Strachováním se o někoho mu bereme jeho Svobodu. A to jak na ryze hmotné a vědomé úrovni, kdy ten druhý změní kvůli našim strachům svoje záměry, tak i na jemnější úrovní energií a informací, kde se realita formuje. Dávám k zamyšlení otázku – jak si můžeme být jisti, že pozměněná cesta bude pro tohoto člověka snadnější, bezpečnější, že na ní třeba nenastanou ještě dramatičtější okolnosti, než na původně zvolené? Já sama ani pro své nejbližší netvořím žádné světelné či energetické ochrany, neprosím za ně, pouze jim věřím. Pouze?
Procházejí mi hlavou mnohé příběhy, které se mnou byly sdíleny. Strach o někoho je totiž podle Germánské nové medicíny velmi častým biologickým konfliktem, tedy příčinou onemocnění. Strach matky o život dospělé dcery až „posedlé“ zdravou stravou kombinovaný s výčitkami za tento stav – a nádor plic a kostí. Strach dcery o matku postiženou psychickou chorobou a neschopnost se o ni postarat – a nádor prsu a plic. Strachy o děti, partnery, rodiče… ve valné většině ze zpětného úhlu pohledu neopodstatněné až nesmyslné… a nejčastěji projevené jako nádory prsu.
Ale zakončím to jiným pohledem. Byla jsem v nedávné době naopak svědkem velikého gesta opravdové Lásky. Krásná víla s onkologickou diagnózou a její milující partner. Ten se rozhodl vědomě čelit svým strachům a dát jí plnou svobodu v rozhodování, plnou důvěru v její cestu, plnou podporu ve všem, pro co se rozhodne. Dal jí tím nejcennější dar a vlastně to jediné, co ji mohl v tuto chvíli dát, Důvěru a Svobodu. Tak vypadá Láska beze Strachu.