Deštivý úterní podvečer a já chvátám na třídní schůzky. Zastavuji se v malé kavárničce poblíž školy pro kelímek voňavé horké kávy. Je to takový jemně rebelský pocit, upíjet kávu ve školní lavicí. Opravdovou, ne tu z automatu. V jednu chvíli si pod deštníkem uvědomím šokující skutečnost. Chodím na třídní schůzky…

Napadlo vás někdy, proč potkáváme tak málo plně spokojených a šťastných lidí, když ve srovnání s dřívějšími časy žijeme dlouhodobě v míru a dostatku, s relativně velikou mírou osobní svobody? Proč se někdy cítí šťastněji lidé, kteří jsou určitým způsobem limitováni – svým zdravím nebo životními okolnostmi? A kolik toho…

Přicházejí každému z nás do života lidé, se kterými máme pocit, že se známe již řadu let. I já to tak mám. Ale jen úplně výjimečně se v mém životě objeví někdo, s nímž jediný pohled do očí prozradí, že se známe od pradávna. A považuji za veliké štěstí, když…

Dnes bych ráda navázala na první část a věnovala se tomu, jakým způsobem můžeme tichou řeč našich těl využít v terapiích a především každý sám pro sebe. V předešlém textu jsem zmiňovala, že vše, co naše tělo zažívá, je vnímáno mozkem, a že vše, co se v těle odehrává, je…

Když jsem byla malá, přemýšlela jsem o tom, jestli všichni vidí očima to stejné jako já. Jestli zelená je pro všechny zelená a modrá zase modrá, jestli strom je pro každého to stejné. A svým způsobem mi tato otázka občas prochází myslí i dnes. Zajímá-li vás, jak právě toto vysvětluje…

Potkala jsem dnes pohádkářku. Malou copatou holčičku s brýlemi. Stála na zastávce se svou maminkou, vedle kočárku se spícím bráškou. Ujela jim tramvaj, stejně jako mně. Ona o tom ale nevěděla, protože žila v pohádce, kterou vyprávěla. Slova se nesla zvučným hláskem do okolí. Netuším, kdy začala vyprávět, mohlo to…

V nedávno zveřejněném článku O empatii jsem zmiňovala, jak moc je důležité být empatický sám k sobě, věnovat pozornost svému nitru. Svým myšlenkám, emocím a také tělu. A právě tělu a tomu, jak k nám hovoří a jak jeho řeč souvisí s naším zdravím, bych se chtěla věnovat podrobněji. Dnes…

Když jsem tu vloni psala svůj „padesátkový“ článek a přemýšlela o tom, co pro mě do budoucna může být jinak, prolétla mi hlavou věta: „Říkej častěji Ano a stůj si za svým Ne“. Občas si na ni vzpomenu, když přijde nějaký impuls nebo nabídka a já se chystám ji odmítnout,…

Někdy si říkám, jaké by to bylo, kdybychom svůj život mohli číst jako knížku. Jestli by nás její čtení bavilo. Jestli bychom se celý den těšili na to, až si večer uvaříme hrnek čaje nebo kávy a ponoříme se do dalších stránek. Jestli bychom se při čtení choulili v napětí…

Jedu si dnes dopoledne tramvají. Ó ano, mají pravdu ti, co říkají, že kdybych nejezdila tramvají, tak by mi poněkud vyschl pramen inspirace. Za mnou dva pánové, jeden listující v časopise, jehož titul se mi nepodařilo zahlédnout, druhý mírně znuděný. „Co to čteš?“ Následuje poodkrytí titulní stránky, ale nemám oči…