Hledala jsem včera jednu starší fotografii a vykoukl na mě přitom jeden zvláštní snímek ze stejného období. Snímek spojený s krátkým příběhem. A tak to beru jako impuls zveřejnit ho tu… jako ukázku toho, že oko objektivu občas zachytí kouzlo, které naše oko nevidí. A že jsou místa, kde se všechna kouzla zesilují.
Před pár lety na Rusavě, na místě našich každoročních letních meditačních setkání. Přijela tam tenkrát s námi pobýt jako doprovod své nemocné kamarádky i jedna známá česká herečka. Bytost nádherná, hluboká, milá a laskavá.
V jedné z přestávek usedla na zem poblíž středového prostoru, místa se silnou energií umocňovanou několika krystaly. Dokola tu míváme rozložené různé kartičky a poselství a ona si v nich začala listovat. Zahloubaná do sebe, spojená s prostorem a vším okolo, zářila svým světlem. Ani mě nepřekvapilo, když se jedna z účastnic odvážila zamířit jejím směrem objektiv svého telefonu, aby uchovala, jenom sama pro sebe, tento kouzelný okamžik.
Když se později na fotografii podívala, užasla. Nebyla tu postava ani tvář, jenom jemný otisk tyrkysově modrého andělského křídla. Možná se tu ukázalo její nitro nejpravdivěji, v čistotě…
