Za své velké štěstí považuji možnost rozmlouvat se spoustou lidí… převážně vnímavých a citlivých lidí. Od nich dostávám zpětnou vazbu, že to, co v určitém období prožívám, není moje „chyba“, ale spíše obecnější energetický jev zasazený do širších souvislostí. Kdybych se teď měla ohlédnout za květnem, pár spojovacích témat bych tam našla.
V dubnu jsem tu psala text o Zaseknutí (odkaz), o tématu, které v tom období vnímala spousta lidé z mé „bubliny“ stejně silně jako já. Myslím, že v květnu se tohle téma posunulo kousek jinam. Dalo by se nazvat únavou, ale ona to není únava v pravém slova smyslu, tedy nenese vyčerpanost a potřebu spát. Člověk ráno normálně vstane, odpočinutý, jde za svými každodenními činnostmi – a pak přijede domů, dodělá, co je nutné, a jako by někdo otočil kohoutkem a zbytek energie vypustil pryč. Nechce se spát, chce se jenom ležet, v teple, a nic nedělat. Nedávat energii do čtení, poslechu, přemýšlení o čemkoliv. Jenom tak být, jako součást všeho a ničeho.
Dalším obecnějším tématem, které se mnou sdílejí mnozí, je jídlo. Jako by najednou nebylo co jíst. Tedy ne že by nebyly plné ledničky, ale není v nich uložené nic, na co by měl člověk doopravdy chuť. Mě tohle provází už od časného jara. Jdu obchodem a vůbec nevím, co nakoupit, co by se dalo sníst. A co uvařit. Stejně jako se mi před více než dvaceti lety ze dne na den vyblokovalo z jídelníčku maso a sebemenší kapička alkoholu, řídí si to tělo po svém. Vůbec nic sladkého, kromě ovoce a lžičky medu, nic průmyslového, nic složitého. Jde to dost mimo rámec logického odhadu. Jeden den polovina luxusní pizzy v Mníšku, bohatě obložená sýrem, špenátem a uzeným lososem, snědená s velkou chutí. Druhý den záměr koupit si v Brně na trhu svazek čerstvého českého chřestu – a jasná stopka, že v žádném případě. Kdyby mi něco podobného neříkalo tolik lidí, asi bych znejistěla, zda je to v pořádku. Tak budu dál svému tělu důvěřovat.
A téma číslo tři. Kromě těch, co přicházejí na konzultace s nově vzniklým onemocněním, mnozí mluví o probuzení vleklých, byť třeba nevýznamných potíží různého charakteru, které přicházejí, pár týdnů pobydou a pak jsou zase pryč. Když jsem si kladla otázku, co se to děje, přilétla mi odpověď, že vloni a letos hodně lidí dořešilo řadu svých dlouholetých vleklých konfliktů a tělo si postupně jede jejich hojivé fáze. Opět nezbývá, než důvěřovat.
Poslední dny, s blížícím se koncem května, mám pocit, jako by se pomaličku začalo něco uvolňovat. Je to jako by si kdesi na hromádce popela začal Fénix nesměle prohlížet pár krásných nových pírek, s trpělivostí a uvědoměním, že brzy přijde čas, kdy zase naplno vzlétne vstříc novému cyklu. Uvidíme, co nám k tomu přinese červen.