V posledních dnech se mi do vzpomínek, ani nevím proč, vrací příběh jedné krásné a nezapomenutelné ženy, do jejíhož života jsem mohla před pár lety vstoupit. Na chvilinku. Jenom jedinkrát jsme se na okamžik setkaly, aby mi odvyprávěla svůj příběh. Už tehdy věděla, jaký konec bude tento příběh mít, nestane-li se zázrak. A aniž jsem se jí ptala, sama mi navrhla, ať o ní napíšu, někdy, až budu chtít.
Marie. To je jméno, které ji plně vystihuje. Silný archetyp ženy. Žena krásná navenek i uvnitř, plně spojená se Zemí a jejími říšemi, se všemi živly. Tak trochu čarodějka, v tom dobrém smyslu slova. Stala se průvodkyní žen, což cítila jako své předurčení. Mnoho let provázela ženy složitými obdobími jejich životů, vedla skupiny a ženské kruhy. Do všeho naplno dávala sebe, neboť v tom cítila hluboký smysl a naplnění. Proto se zrodila. Nebo si to alespoň myslela. A tak plynuly roky…
A pak se jednou život rozhodl nastavit jí zrcadlo a spatřit pravdu o sobě samé. Vedla víkendové setkání, které se výjimečně, z technických důvodů, přesunulo do jiných prostorů, než bylo původně plánováno. Konalo se u jedné z organizátorek doma, v jejím domě. Manžel a jejich tři děti tam v tu chvíli sice přítomni nebyli, ale celým domem se nesla silná energie hluboké lásky a rodinné pospolitosti, zářila z každého koutu pečlivě udržovaného domova. A Marie tuto energii během chvilky instinktivně navnímala.
A v tu chvíli se v ní probudil hněv. Přišel dřív, než si mysl stihla cokoliv o hněvu jenom pomyslet. Přišel jako reakce na jeden silný obraz, který v tu chvíli spatřila. Obraz toho, že celý svůj dospělý život učí ženy, jak žít svůj život, ale o ten svůj pečovat nestihla. Promarnila řadu šancí na navázání a udržení partnerství… a především promarnila šanci prožít to, co s ostatními ženami tak ráda sdílela, tedy těhotenství a porod vlastního dítěte. Jako žena ve svých očích bytostně selhala. A čas už vrátit nedokáže.
Navenek bylo všechno jako dřív, byla dál k druhým ženám pozorná, vnímavá a přijímající, sama sebe však začala hluboce nenávidět, Vnitřně pošlapala vše, co ji dříve naplňovalo smyslem, vše, co tolik milovala, a byl tu jenom sžíravý hněv projevovaný pouze v tichu a samotě, vůči sobě.
Po čase přišly zdravotní potíže. Přehlížela je. Střídající se úporné průjmy a zácpy přičítala tomu, že se odbývá v jídle, téměř stále krvácení si pro sebe zdůvodnila hormonálními změnami a blížící se menopauzou, rychlé hubnutí sváděla na to, že je hodně v pohybu. Po několika měsících zkolabovala a ocitla se v nemocnici. A záhy si vyslechla diagnózu. Terminální stadium nádoru dělohy a střev… Když se ocitla v tomto bodě vyprávění, pohlédla na mě s otázkou, co by k tomu řekla Germánská nová medicína. Pár slovy jsem odpověděla. Nádor střeva vzniká v důsledku konfliktu nestravitelného sousta, tedy situace, se kterou se člověk nedokáže smířit. A nádor dělohy je opět konflikt typu sousto, tentokrát ve smyslu degradace pozice ženy nebo matky (zjednodušeně řečeno). Smutně pokývala hlavou, protože to jednak velmi zapadalo do její situace, ale především to vnitřně už dávno tušila.
Pro dočasnou úlevu lékaři provedli operaci, ale další léčbu vzhledem k celkovému stavu ani nenavrhli. Marie zkusila pár alternativních metod, ale nic nefungovalo… a především uvnitř ní nebyla sebemenší jiskřička chuti k dalšímu životu. Ten pro ni ztratil smysl. Nedokázala odpovědět na otázku, zda se chce uzdravit a dál žít. Nevěděla. Zůstala prázdnota. Když jsme pak mlčely a dívaly se sobě do očí, jenom tiše řekla, že mě možná měla potkat dřív, protože ví, že vím. Odešla v dušičkových dnech pár týdnů po našem setkání. Snad v klidu a smíření. Snad.