Nedostatečnost. Téma, které vyvstalo v uplynulých týdnech z několika konzultací, byť byly původně zaměřené na témata úplně jiná. Možná má proto vstoupit i sem. A asi bych na úvod jen obtížně hledala lepší slova, než byla ta, která k mým uším proudila z úst ženy, sedící v křesle naproti mně při jedné z konzultací.
„Myslím, že už jsem ušla dlouhou cestu v rámci sebepoznání a sebepřijetí. Přestaly mě sžírat pocity viny za vše, co se mi kdy nepovedlo, umím rozeznat a uplatnit řadu svých darů, už delší dobu se neustále s někým nesrovnávám. Žije se mi se sebou mnohem lépe a volněji, než kdy dříve. A přesto vím, že kdesi uvnitř mě žije nějaká moje část, která na mě čas od času začne útočit myšlenkami o mé nedostatečnosti. Nedá se říct, čeho přesně se tato nedostatečnost týká… není to nic popsatelného, jako např. vzhled, povaha, vztahy, práce, rodina… Jako by mě v tu chvíli vtáhla do černé propasti bytostné nedostatečnosti, jako bych byla na světě úplně k ničemu a zbytečná a neměla sebemenší hodnotu.“
Znáte ten pocit? Já velmi dobře… Byly v mém životě dlouhé úseky, kdy mě uměl dost slušně ovládnout, teď už je z něho jenom občasný návštěvník. Patří ke mně, stejně jako patří ke všem lidským bytostem, více či méně. Nedostatečnost je totiž vetkána do přediva naší DNA, je to jeden z mocných a velmi temných stínů, který v sobě neseme. Mluví o něm Genový klíč* 48. Frekvence, kterou tento stín pouští do buněk našeho těla, se projevuje jako hluboká nejistota, jak si poradíme se svou budoucností, jako strach, jestli zvládneme život. Tento strach nás potom vede k přehnané kontrole, k rozvoji intelektu, k závislosti na systémech přesvědčení, k vytváření iluzivních realit. A také nám brání pustit se jenom tak, s lehkostí a zvědavostí, do něčeho nového.
Strach z nedostatečnosti se tak trochu cyklí sám v sobě, protože vyvolává další strach, strach pohlédnout do hlubin svého nitra a tam se s touto černou propastí potkat. Brání nám ponořit se do hlubin, protože – co když tam nikde žádný poklad ukrytý není? Co když se v těchto hlubinách neskrývá jediná perla? Co když je v nás jenom prázdno, tak nedostatečné… Možná stačí toto naplno přijmout, ponořit se do těchto obav a pochybností a zjistit, že nám nemůžou ublížit. A procítit, že prázdnota není prázdná a studená, ale vřelá, milující, překypující světlem a zázraky.
Nevím, odkud se pocit bytostné nedostatečnosti bere. Možná se částečně naformátuje v dětství, pokud nejsou bezpodmínečně naplňovány základní potřeby dítěte. Podle Genových klíčů je silně spojen s druhým sedmiletím, kdy se do nás otiskují emoční vzorce rodičů a širšího světa. Možná si ho do sebe bereme z kolektivního vědomí, v němž jsou obsaženy silné programy potlačující hodnotu člověka, jako třeba „malý člověk a velký Bůh“, „člověk jako největší škůdce planety“, „jsem jenom člověk, jsme jenom lidi“, atd. Možná tu je už od pradávna, od chvíle, když se člověk odvrátil od čistého světla a jeho stín se objevil.
Možná bychom byli překvapení, kdybychom mohli spatřit, kolik lidské energie a kolik zázračných schopností zůstává uvězněno pod pokličkou nedostatečnosti… Naštěstí je život natolik vynalézavý, že čas od času umí tuto pokličku nadzvednout. Vynalézavost je darem tohoto Genového klíče. Co nás učí dar Vynalézavosti?
Když se učíme důvěřovat životu a postupně i svým stínům, po čase se nebojíme vstoupit do svého strachu, přestože to může být nepříjemné. Strach odstranit nedokážeme, ale můžeme zmenšit svoj mentální úzkost. Tak se učíme nebát se svého strachu. Už se neskrýváme před temnotou ve svém nitru – naopak jako bychom spustili vědro do hluboké studny, vytáhli ho a podívali se, co je v ní. A čeká nás překvapení – vytáhneme odsud řešení na řadu problémů. Tolik světla může vzejít z tak temného místa. Učíme se důvěřovat, že v pravou chvíli z vědra vytáhneme přesně to, co potřebujeme, tu správnou odpověď. A když se tak stane, naše důvěra vede k další důvěře a posiluje se. Náš strach z nedostatečnosti pomalu mizí. Víme už, že hluboko v nás se skrývá neomezený zdroj všech řešení. Dostaneme se k němu, jen když přiznáme svoji zranitelnost a nevědomost. Nesmíme ale tento strach potlačovat ani na něj reagovat, jen s ním být. Vynalézavost v nás spustí proud vnitřní tvořivosti a začnou se vynořovat naše přirozené talenty. Každý člověk je uzpůsoben k tomu, aby prosperoval, protože sám život je prosperující. Prosperující člověk vždy dostane takovou podporu, jakou potřebuje a kdy ji potřebuje. Dar vynalézavosti má integrující moc, má sloužit druhým. Lidé jsou uzpůsobeni, aby vzájemně tišili svou žízeň, upřímně a nesobecky.
*Richard Rudd: Genové klíče (v překladu Markéty Doubravské)