O tom, jak je pro mě důležité a naplňující vnímat kolem sebe krásu, že je pro mě krása životní kotvou a spolehlivým dodavatelem smyslu… i životní energie, jsem tu psala už mnohokrát. A nemluvím tu o kráse prvoplánové a okázalé, ale o zcela obyčejné a dostupné každému z nás. Krása květin, kamenů, stromů, vody a dalších přírodních prvků. Krása, kterou nám ukazují zvířecí bytosti. Krása vyvstávající z lidské šikovnosti i z umělecké tvorby. Krása šatů a šperků i starého hrníčku po babičce. Krása úsměvů i slz a dalších projevů lidských duší…
Proto se asi není možné divit, že mě život jednoho dne přivál ke krásné ženě, která má krásu tak trochu „v popisu“ své práce… I když si troufnu říct, že u ní není, stejně jako u mě, slovo „práce“ správným výrazem pro to, co dělá. Je to spíš směs nadšení, vášně a poslání, nesená pocitem „dělám to, co cítím, že mám dělat“.
Paní Irena Kozelská, autorka projektu Synestesis (odkaz), na jejíž seminář o historii francouzských parfémů jsem se díky jedné své blízké duši předloni dostala. Oslovila mě její vzdělanost, kultivovanost, vnímavost, schopnost propojovat vjemy všech smyslů a přenášet je do krásné češtiny. Od té doby občas zavítám na její blog (odkaz) a čtu si tam. Pro radost a pro vyladění vstupuji do jejího světa, který se s mým sice potkává spíše okrajově, ale v něčem se mnou velmi souzní.
A když jsem si tu v jednom lednovém textu četla o jejím novém projektu Česká duše (odkaz), tak se ve mně rozlil nádherně hřejivý pocit… Otevírá se tu cesta k vůním české krajiny, českých vzpomínek, k vůním českých duší, i s mnoha souvislostmi, které k tomu patří. A já vím, že tato cesta je v něčem i moje, niterná. Také na těchto stránkách najdete blog (odkaz). Můžete si tu stejně jako já číst, snít, vzpomínat, toulat se krajinami dětství… a být.