Alejandro Jodorowsky. Člověk, jehož duchovní a terapeutická cesta mě už řadu let inspiruje. Věnovala jsem mu na blogu jedno knižní okénko (tady) a citovala jsem jeden jeho hluboký text (tady). Vloni v létě jsem se začetla do knížky, ve které ukazuje, jak lze v terapiích využít moudrost starých příběhů. A příběhy, ty já mám ráda… A tak si říkám, že sem občas nechám některé z nich vstoupit. Dnes další z nich.
V knize „Odpovědí je otázka“ si Alejandro Jodorowsky vybral moudré příběhy z kultur celého světa a jejich čtením a vlastní interpretací vyzdvihl jejich mystické i každodenní aspekty. Protože i dospělí někdy potřebují pohádky. „Každý z příběhů, o nichž píši v této knize, mi pomohl utišit hlad a žízeň. Jsou to všechno poloviny, které nám nabízejí ústní tradice. Druhé poloviny již přebývají v naši duši. Spojením každého příběhu s jeho interpretací trochu ukojíme svůj hlad. Tak jako ve chvíli, když se náš život spojí s naší smrtí, zažijeme šťastnou úplnost.“
Tajemství krásy
Velký malíř Wu-Tao-Tzu dostal od císaře zakázku: „Namaluj obraz, který mi odhalí tajemství krásy.“ Na své dílo dostal k dispozici zeď paláce. Pokud by odmítl malovat, byla by mu useknuta hlava. Umělec se na několik měsíců uzavřel do sebe a pracoval. V den, kdy oznámil, že je dílo hotové, se císař v doprovodu dvořanů a kata posadil před závěs, který stěnu zakrýval. „Doufám, že poznám tajemství krásy, abych ho mohl použít na podporu své moci!“, zamumlal panovník úzkostlivě. Wu-Tao-Tzu pak odhrnul oponu a odhalil krajinu rozlehlou jako svět, uprostřed níž se tyčila hora. Všichni na něj s úctou pohlédli.
Jakmile první dojem pominul, císař zabručel: „Je to krásná krajina, nic víc! Ale kde je to tajemství, o které jsem tě žádal?“ Malíř odpověděl: „Tajemství skrývá duch, který žije v jeskyni na úpatí této hory.“ Ve stejném okamžiku se na úpatí hory otevřelo ústí jeskyně. Malíř pokračoval: „To, co je tam, je tak krásné, že to nikdo nedokáže vyjádřit. Vaše Veličenstvo, ukážu vám, jak to získat!“ Malíř zatleskal, zmenšil se a vstoupil do jeskyně. Balvan, který sloužil jako dveře, se za ním zavřel. Obraz se postupně začal ztrácet. Wu-Tao-Tzua už nikdo nikdy nespatřil.
Můžeme říci, že císař a malíř jsou dva aspekty téže bytosti. Ten první tím, že podřizuje svět své vůli, a že se domnívá, že skutečnost je taková, jaká si myslí, že je, pravdu stále více zahaluje rostoucím stínem svého individuálního ega a stává se vězněm své mysli. Ten druhý, který se odevzdá vůli toho, čím skutečně je, se zbaví svého individuálního ega, všech citových vazeb, každé touhy po stálosti, každého zneužívání moci, ponoří se do neosobní podstaty a splyne se světem. Není v něm divák ani podívaná, nelze ho definovat.
Tajemství krásy, které se vymyká jakémukoli racionálnímu popisu, spočívá v tom, že se krásou stává. Císaři zůstává jen vzpomínka na malíře, který se stal neviditelným splynutím se svým dílem. Tato vzpomínka ho promění. I když nedokáže intelektuálně pochopit krásu – nádheru Pravdy – tak právě krása přispěje z neviditelných úrovní k tomu, aby jeho stagnující subjektivní svět získal plynutí. Císař by se pomocí jiného obrazu pokusil zredukovat řeku na kaluž. Malíř by se naopak ponořil do proudu řeky a nechal se strhnout do nekonečného oceánu.
Tato taoistická touha po zrušení individuálního ega je velmi dobře vyjádřena i v další povídce – Desátý člověk.
Deset mnichů, kteří opustili klášter a svého starého mistra, se vydalo na společnou cestu za osvícením, o němž se domnívali, že ho nedosáhli. Při překonávání rozbouřené řeky je od sebe oddělil proud. Když se jim podařilo dostat na druhý břeh, jeden z nich spočítal své společníky, aby se ujistil, že se všichni zachránili. Bohužel jich napočítal jen devět. Každý mnich počítání zopakoval a výsledek byl stále devět. Když plakali a mysleli na svého utonulého bratra, zeptal se jich pocestný, který tudy procházel do sousední vesnice, na příčinu jejich nářku a ujistil je, že jich je deset. Každý z mnichů znovu počítal a trval na tom, že jich je devět. Poutník, který je nedokázal přesvědčit, odešel směrem k vesnici.
Pak jeden z mnichů poklekl na kámen u řeky, aby si omyl uslzenou tvář. Když spatřil svůj odraz ve vodě, běžel zpět ke svým společníkům a oznámil jim, že našel svého ubohého utonulého bratra. Mniši jeden po druhém poklekli na skálu a každý se s pohnutím podíval na vodu. Když všichni uviděli oběť, kterou nemohli zachránit, protože ležela na dně řeky, uspořádali na její počest pohřební obřad. Poutník, který se vracel z vesnice a viděl, co dělají, je ujistil, že po vykonání pohřebního obřadu jsou všichni mrtví. Když to mniši uslyšeli, osvítili se a k radosti svého starého mistra se vrátili do kláštera.