Každý rok to mívám tak, že už pár dní před příchodem Vánoc a svátečních dní zvolna brzdím a postupně přepínám z vnějšího světa na vnitřní. Letošek je jiný. Byl to tak rozběhnutý rok, že asi ani tento přesun zvnějšku dovnitř nemohl proběhnout plynule, byl jako prudké zabrzdění z plné rychlosti k nule. Z tisíců vjemů do prázdnoty. Z aktivity do vypnutí vnitřní energie a veliké únavy. Jako by najednou vnější svět přestal existovat, nebo alespoň ztratil veškerou důležitost, a mně se chce být jenom se sebou, v tichém a plynoucím nicnedělání. Dopřávám si těchto chvil dostatek a vynořuji se jenom na rodinná setkání… a zvolna v těchto hlubinách lovím a skládám dohromady drobné střípky, které z tohoto roku zůstávají.
Když si čtu v loňském textu na stejné téma o tom, jak to byl vyvážený a plynoucí rok, musím se pousmát. Všechno se totiž změnilo jednou šamanskou kartičkou, kterou jsem si z balíčku vytáhla druhý lednový den. Byl na ní obrázek Slunce a text, že už jsem dlouho pobývala v jeskyni a je třeba vylézt na světlo. Po téměř automatické vnitřní odpovědi „Tak jo“ se život pousmál a začal mi posílat výzvy. Výzvy, které bych si sama nedokázala vymyslet. A já si po celý rok připadala tak trochu jako „plnič“ těchto zadání. Hned další den telefonát s pozváním do Sama doma. Tak jo. Výzva jet se seznámit s kamarádem mého kamaráda. Tak jo. Nabídka začít pro něj psát knížku. Tak jo. Pozvání do Hovorů ze Země? Ano, samozřejmě. A další Sama doma? Jasně, jedu tam… A zorganizuješ sraz spolužáků z gymnázia? A z vysoké školy? Ano a Ano. Setkání se spoustou lidí, velké množství terapií a rozhovorů… O klidu a vyváženosti se u mě letos sice mluvit nedá, ale za vše, co mi život přinesl, jsem velmi vděčná.
To, že byl letošní rok velmi rychlý, vidí snad každý. A že byl hodně náročný. Někdy až na dřeň, jak se říká. Opět bych tu mohla podrobněji připomínat vhledy mé oblíbené hvězdopravkyně Tatjany o působení planetky Algol, o transformaci zla na planetě, o tom, že to z mnoha lidí a z mnoha vztahů vytahovalo to nejhrubší. Letošek přinášel celou řadu situací, ve kterých se člověk musel bez dlouhého přemýšlení rozhodnout, vyřešit je a vykročit dál… bez toho, aby se v nich dlouze „babral“ a probíral je ze všech stran. Celkově tento rok nebyl příliš nakloněn zbytečnému babrání, patlání, nimrání (ó krásná češtino), vracení se do historie, oživování minulosti, atd.
O velikém tlaku na pravdivost jsem tu už opakovaně psala (tady a tady)… a je to jedno z témat, které z tohoto roku vnímám stále jako hodně silné. Když jsem psala svůj letošní novoroční článek, přiletělo mi do něho slovo Procitnutí, s několika asociacemi jeho významu. Vlastně se to slovo s Pravdivostí v mnohém potkává: Procitnutí znamená ukončení hypnózy, sundání šedého závoje zkreslené reality, odejmutí moci pravdám, co nejsou pravdami. Je to jako když se rozptýlí husté dešťové mraky a za nimi se objeví slunce… a to ozáří vše existující nebeským světlem, které zviditelňuje pravou podstatu všeho a všech…
Když jsem se na předvánočních meditačních setkáních ptala, co pro koho tento rok znamenal a čím sám sebe kdo překvapil, mnohokrát se objevila odpověď o postavení se za sebe, probuzení své síly, o nastavení hranic, o uvědomění si vlastní důležitosti. Já sama jsem musela v tomto roce několikrát „sestoupit z obláčku“ a dost důsledně vymezit co je moje a co jsou jenom něčí projekce, které jsou ke mně vysílány, ale přijímat je nemusím. Několik lidí sdílelo, že si letos připadali jako maják v rozbouřeném moři či klidné oko ve středu tornáda. Mám to podobně… Přestože jsem navenek prožívala velmi aktivní rok, uvnitř zůstával klid, který dával stabilitu těm, co ji potřebovali. A bylo jich letos nespočet.
Na svět přišly některé nové semináře. Třeba o Posvátném tichu… nebo o Zvířatech ve zdraví a nemoci (o něm jsem psala už tady). A nezapomenutelné vjemy mi přinesly letní meditační pobyty, z nichž vyvstaly otázky, které mě od léta doprovázejí – Kdo se chce doopravdy proměnit? Resp. kdo je ochoten plně se otevřít proměňujícím silám, s důvěrou k cestě, kterou ho povedou? A jsem tomu otevřená já? (vice si můžete přečíst tady). Tyto otázky následně otevřely spoustu dalších otázek. O tom, čemu dál věnovat čas a energii, o smyslu mého konání, o tom, kým bych chtěla být v budoucím světě.
Zvláštní je pro mě i závěr roku. Chvíle samoty si v tomto období hledám pravidelně, ale na rozdíl od jiných let, kdy jsem si četla nové knížky, sledovala videa, zajímala se o spoustu věcí, mě to letos úplně odpojilo. Jako by se vše, co se stalo v tomto roce, teprve teď usazovalo dovnitř, jako by se skrze mě transformovalo a vyplavovalo vše, co jsem v tomto roce do sebe vstřebala. Jako by se vyčerpávaly i ty poslední zbytky staré energie, aby místo nich mohla vstoupit energie nová. A tak většinu času nedělám vůbec nic… Kromě návštěv nejbližší rodiny tu jenom pospávám, mazlím se s našimi chlupáči, kteří moji potřebu nicnedělání velmi rádi sdílejí, rychle něco uvařím nebo se chvilku projdu po okolí… a čekám, co přijde dál.
Jiné roky bych tento text asi zakončila tím, že teď už budu zvědavě očekávat, jaké slovo mi přiletí k následujícímu roku. Jenomže… i toto je letos jinak. Ve zrychleném roce se i toto slovo přihlásilo o pozornost mnohem dříve, než jsem ho očekávala, je se mnou už asi měsíc. Pořád čekám, jestli ho na poslední chvíli nevymění jiné, ale zatím se mu z této výsostné pozice odejít nechce. Ale o tom až prvního ledna.