Mám ráda tajemné dny kolem Slunovratu. Dny, kdy se na pár dní vytrácí vnější světlo a kdy nás to zcela přirozeně vtahuje do nejhlubšího nitra, do prostoru temných vnitřních zákoutí, sklepů a jeskyní. Tam, kde se slova proměňují v ticho. A pouze tam, jak říkají staré pohádky a báje, lze nalézt skutečné poklady.
Někdy je třeba v těchto prostorách trochu poklidit, vymést smetí z neosvětlených koutů, odstranit z cest pár bludných kamenů, o které klopýtáme a které nás nutí opakovat stále stejné a stejné smyčky… A potom už stačí jenom být. Naslouchat promluvě vnitřní moudrosti a přeladit se na laskavost, vděčnost, přijetí a pokoru… a nechat zvolna rozzářit své vnitřní světlo, které je naším průvodcem i v temnotách.
Letos nás možná ještě víc než jiné roky vedou tyto dny k zastavení, ke ztišení. Jako by se alespoň trochu zpomalily zběsile rozběhnuté energie tohoto roku a my mohli vydechnout. Vím, že za pár dní se začnu malinko poohlížet zpátky a rekapitulovat, zamýšlet se nad hlubšími významy toho, co tento rok přinesl… Ale v tyto dny chci jenom tiše pobývat sama v sobě a hřát se u plamínku svého vnitřního světla. Přemýšlím, co k tomu napsat víc… ale žádná další slova nepřicházejí. Asi jich není třeba.
Milá Gaabi, děkuji za Tvá slova a energii v nich, laskavost, čistotu a přímost. Jsou stejná jako Ty :-). Krásné dny Ti přeji Anička Spružinka
Aničko děkuji…