Objednal se ke mně na konzultaci a jedno mlhavé ráno jsme seděli proti sobě. Od pohledu úspěšný muž. Dobře padnoucí džíny, ležérní košile, dokonale ostříhané vlasy, mírně prošedivělé. Ředitel středně velké firmy mající donedávna svůj život plně pod kontrolou. Na první dojem zdravě sebejistý sympaťák. Před pár měsíci mu do života vstoupila nemoc, která poněkud rozčeřila hladinu řeky jeho života. Není důležité tu zmiňovat, jakou diagnózu vyslechl. Sice závažnou, ale ve velmi brzkém stadiu zachycenou a dle medicínských statistik poměrně úspěšně léčitelnou.
Mírně rozkolísaný život záhy dostal zpátky pod svoji kontrolu. Začal mi vyprávět o tom, že si uvědomil, jaká situace by mohla být u počátku potíží… byla to ostatně jediná zásadnější nepříjemná událost v uplynulých měsících, která ho zastihla nepřipraveného a se kterou si nějakou dobu neuměl poradit, pořád na ni myslel a nemohl kvůli ní spát. Ani tu tady není důležité zmiňovat. Pokračoval ve výčtu toho, co dělá pro své plné uzdravení. Kromě toho, že vyhledal velmi specializované lékařské centrum a velmi zkušeného operatéra, navštěvuje také soukromou alternativní kliniku, kde podstupuje různé doplňkové léčebné procedury. Onu událost i další situace související s nemocí pravidelně konzultuje se svým osobním koučem, má velikou podporu své rodiny a svých přátel, sepsal si seznam svých přání a cílů zaměřený do budoucnosti…
Jenom jsem poslouchala a přemýšlela, čím do tohoto seznamu můžu přispět já. A když nevím, tak se zeptám… Trochu ho to zaskočilo. Ale jenom na chvíli. Nejdříve mi řekl, že chtěl potvrzení, že i podle zákonitostí Germánské nové medicíny může být tato situace spouštěčem jeho onemocnění. To jsem mu potvrdila. A dál jsem mlčela. Po menší odmlce pokračoval, že když sledoval jeden rozhovor se mnou, na který mu poslal odkaz dobrý kamarád, měl pocit, že mu kromě tohoto potvrzení můžu přinést i něco dalšího, ale netuší co. Ani já jsem netušila. A když nevím, tak se zeptám… Zeptala jsem se, zda mu kolem té situace a jeho reakce na ni něco vrtá hlavou. Zarazil se a odpověděl, že právě ta jeho reakce. Že ve své pozici zažívá mnohem náročnější a mnohem konfliktnější chvíle, se kterými si vždy hravě poradí, a že vůbec netuší, proč ho to tak semlelo. Vnitřně, samozřejmě – navenek působil na všechny stejně jako jindy, sebejistý a zacílený na řešení. Hodně se o tuto vnější hru snažil.
Vybídla jsem ho, aby zkusil na chvíli zavřít oči, naladil se na své tělo a vzpomněl si, jak se v té době cítil. A nechala jsem jeho pocity a vjemy, aby ho vedly. A ony ho vedly, možná hlouběji, než jsme oba očekávali. Po chvilce potkal uvnitř sebe mladého kluka, asi tak sedmnáctiletého. Absolutně nejistého, zamindrákovaného, pohlceného všemožnými strachy, bez jediné naděje, že by mohl v životě uspět… Jako by se v něho na chvíli proměnil. Ptala jsem se, jestli tohoto mladíka zná. Po chvíli tiše odpověděl, že zná, velmi dobře. Ale že doufal, že už neexistuje, neboť se několik desetiletí snažil, aby neexistoval. Snažil se o to tolik, že na něj zapomněl. A že je to poprvé, kdy někdo zvenku (tedy já) tohoto mladíka uviděl. A pak nastalo ticho, které jsem po chvíli narušila, když jsem podotkla, že ho možná poprvé doopravdy spatřil i on sám. Smutně přikývl. A už věděl, proč přijel, už věděl, kterým směrem se dále vydat… k uznání a přijetí této „uvězněné“ části sebe sama, k jejímu vyléčení. Mladík se pak stane jeho průvodcem a půjdou životem spolu, ruku v ruce.