Probudila jsem se dnes ráno ze snu, který si sice nepamatuji, ale vím, že jsem se v něm vracela kamsi do své minulosti a k lidem, kteří byli její součástí. Asi si nevědomí potřebovalo něco z té doby dočistit, kdoví. Probudila jsem se s pocitem, ze kterého se najednou vynořila jasná věta: Poděkuj za vše, co se nestalo.
A mně po chvíli došlo, jaká je v té větě hluboká moudrost. Dokážeme být vděční za mnohé, čeho jsme v životě dosáhli, za mnohé, co máme… Nebo se učíme být za to vděčni. Ale napadá nás někdy poděkovat za to, o co jsme usilovali a nepovedlo se nám to?
Prolétlo mi myšlenkami několik období a několik situací, kdy jsem se snažila život přesměrovat, změnit vnější okolnosti svého života, kdy jsem si tvořila iluzivní představy o růžové budoucnosti, pokud se mi to podaří. A zpětným pohledem vím, jak je dobře, že se život mou snahou nenechal vychýlit ze svého přirozeného proudu a že mě postupně přivedl na místa, kam má fantazie nedosáhla. A jsem velmi vděčná sama sobě, že jsem nikdy nepoužila k tvorbě svých vysněných realit žádnou jemnohmotnou techniku, žádné alchymie a manifestace záměrů, žádná kouzla a magie, byť bych touto cestou zřejmě dokázala realitu „znásilnit“. Nějaká vnitřní brzda nastavená mou Duší mě k tomu nepustila ani myšlenkou.
Už řadu let žiju tak, jak mi je to z nitra přirozené. Bez přání, tužeb, záměrů. Jediná „snaha“, nebo to, co by se snad snahou dalo nazvat, je snaha nepřekážet životu, aby mě mohl vést cestami pro mě určenými… A zpětně děkuji za vše, co se nestalo.