O zapomnění

Baví mě sledovat, jak nás naše nevědomé úrovně postrkují životem, baví mě sledovat drobné náhody, synchronicity… a také poselství snů. Ne že bych byla na sny odborník, ale občas promluví tak jasně, že jejich poselství nelze neslyšet. Jako dnes ráno. Zdál se mi velmi živý sen, že jsme na každoročních letních meditačních pobytech, já se tam snažím vést meditace, ale nikdo mě nevnímá, nikdo mě neposlouchá, jako bych tam nebyla. Mezi lidmi prochází neznámý hlučný týpek a na mobilu ukazuje nějaká videa a všichni sledují jenom jeho. Divný pocit se mnou zůstal i po probuzení.

Proč se mi to zdálo? Na „kompenzační sen“ před Rusavou je jednak ještě brzy a navíc se mi tyto sny už několik let nezdají. První roky, kdy jsem pobyty pořádala, to naopak bylo každoročním pravidlem. Zřejmě jsem při přípravě a organizaci bývala v klidu jenom na povrchu, ono je s tím přece jenom víc starostí po stránce programové i organizační, a uvnitř nějaký stres probublával. A promlouval skrze snové obrazy: Přijela jsem ve špatném termínu… Zapomněla jsem všechny materiály… Místo objektu je staveniště… Chybí všechny židle… Atd. Ale tohle bylo jiné.

Nerozuměla jsem dnešnímu snu, proto jsem se k jeho významu zkusila dostat přes otázku, jaký základní pocit z něho mám. Odpovědí bylo slovo Zapomenutá. Aha. V tu chvíli mohl sen odejít, protože byl pochopen. Večer předtím jsem se totiž rozhodla ukončit drobné dilema, zda mám o jednom postřehu z nedávné terapie něco napsat sem na blog, ale rozhodla jsem se, že to není natolik významné a nechám to být. Moje nevědomí to však evidentně vidělo jinak než já. Tím tématem bylo totiž Zapomnění. A strach ze zapomnění.

Přišel se mnou na konzultaci jeden muž, se kterým postupně zkoušíme rozmotávat úrovně příčin toho, proč není schopný odejít z vedoucího pracovního místa, kde dlouhodobě není spokojen. Mnoha témat jsme se už dotkli, mnohá jsme uvolnili, ale oba víme, že je tam ještě něco dalšího. Nechávám ho volně vyprávět o tom, co se událo od našeho posledního setkání… a všimnu si, že v hovoru několikrát použil slova zapomněl, zapomenutý, zapomnění. Zkusím rychlou otázku: Nemáte strach, že když odejdete, že se na Vás brzy zapomene? Že budete zapomenutý? Ticho. Souhlasné ticho. „Na každého, kdo z firmy odešel, se velmi brzy zapomnělo“, řekl. „A to mě úplně děsí, že se mi to stane také.“

A v mé mysli se vynořilo několik dalších rozhovorů, ve kterých jsme se dotkli něčeho podobného. Vzpomínám si na jednu z terapií, při které mi nešťastná mladá žena, kterou opustil milovaný partner, odpověděla na otázku, co jí na tom celém nejvíc vadí – „to, že mu jsem lhostejná a že na mě zapomene“. Strach ze zapomnění byl u ní mnohem silnější než zrada, kterou z jeho strany pocítila. Vzpomínám si na jeden z loňských seminářů, na kterém jsem položila otázku, čím koho děsí představa stárnutí. Odpověď, že budeme bezvýznamní, nedůležití, nepotřební, ostatním lidem lhostejní, tedy zapomenutí, byla velmi častá. Možná nejčastější.

Zdroj strachu ze zapomnění je hlubší, než možná tušíme. Vyvěrá totiž z jednoho z nejhlubších lidských strachů, strachu ze smrti. O strachu ze smrti jsem tu před několika lety publikovala obsáhlý text inspirovaný Existenciální psychoterapií od pana Irvina D. Yaloma (odkaz tady). Centrálním strachem ze smrti není nic z toho, co se týká umírání, ani to, co přijde po smrti, ale je to strach z ukončení bytí – člověk se děsí, že sám sebe ztratí a stane se nicotou, stane se neexistencí. Úzkost „z nebytí” je spojena s bezmocí, nelze se jí postavit, nelze s ní bojovat. Jediný způsob „boje” s úzkostí je přesunovat ji z ničeho na něco. Tzn. úzkost usiluje o to stát se strachem.

Ještě jedna z terapií se mi teď vybavuje. Svěřovala se mi při ní jedna starší žena, které před nedávnem zemřel manžel a sama je teď velmi vážně nemocná, jak se s jeho smrtí vyrovnává. Před časem ji oslovil jeden animovaný film, který viděla se svými vnoučaty: Coco. Příběh vychází z mexických tradic uctívání mrtvých a ona si z něho zapamatovala hlavní myšlenku, že ti zemřelí, na které jejich pozůstalí zapomínají, se postupně „vypaří“ i ze světa mrtvých. A to ona nedopustí. Proto není den, aby si na manžela nevzpomněla a nějakým způsobem jeho památku neuctila. Je přesvědčená, že když to dělá, on zůstává na nějaké úrovni „živý“, existující. V jednu chvíli si jenom tiše povzdechla. „Jenom jestli na něj bude někdo vzpomínat, až tu nebudu. A jestli někdo bude vzpomínat na mě…“ Strach ze zapomnění…

A co s tím? Asi to, co s každým jiným strachem. Strach sám o sobě nám nemůže ublížit, je to pouze určitá frekvence, kterou stačí nechat skrze sebe projít, umožnit jí krátce se v nás projevit… a potom ji nechat odejít. A  k tomu uvědomění, že v nekonečnosti nemůže nikdy nic být zcela zapomenuto, byť je tu možná zapomenuto úplně všechno…

One thought on “O zapomnění

  1. Gábi, moc hezké uvědomění, které se upřímně dotýká i mě. A tak své strachy odevzdávám a nechavám plynout. Moc za něj děkuji

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *