Nějakou chvíli mi trvalo, než se mi začaly skládat do myšlenek a slov vjemy ze zvláštního astrologického období, které nastalo na přelomu března a dubna. Bylo to období mezi dvěma významnými zatměními, která sice nebyla viditelná na našem území, ale jejich vliv jsme na určitých úrovních pocítili všichni. A kdybych měla tyto vjemy pojmenovat úplně stručně, nazvala bych je stejně jako tento text, krize smyslu. Navíc nesená na vlně vnitřního tlaku na pravdivost.
Během posledních týdnů jsem to slyšela mnohokrát, při terapiích i při osobních rozhovorech. Najednou člověk cítí, že už je neudržitelné zůstávat na místě, na kterém vcelku přijatelně fungoval spoustu let, a přitom nemá nejmenší tušení, kam by se mohl přesunout. Najednou ví, že navenek by ještě mohl, ale zevnitř už nemůže. Že se sice jeho mysl snaží vymyslet tisíc důvodů, ale jeho nitro už přestává mysli věřit. Jako by uvnitř byla postavená zeď, přes kterou lež a nepoctivost projít nemůže. A tak s obavami balancuje v meziprostoru mezi minulostí, do které už nepatří, a budoucností, která ještě neexistuje.
Slýchávám o tom, že přestávají fungovat všechny metody, kterými se to dříve vždycky podařilo nějak protlačit… a nové metody chybí. Ztrácí účinek snaha o přemalování reality do odstínu „vždyťjetovlastněfajn“, neboť pod nátěrem viditelně prosvítá vrstva prázdnoty a zmaru. Místo toho se hlásí o pozornost náš vnitřní tazatel, a klade záludné otázky. Proč tu vlastně jsi? Jaký má smysl to, že existuješ? Opravdu jsi tu proto, abys sloužil korporátu / seděl celý den u počítače / koukal na nesmyslná čísla / atd.? Ale je něco jiného, co opravdu umíš? A zajímalo by to někoho? Co uděláš se svým životem?
Možná mám štěstí v tom, že mě otázky po smyslu života provázely od raného dětství, že bylo dlouhé období, kdy mě vnitřně sžíraly a dokázaly mě přivést do stavu absolutní beznaděje z toho, že odpovědi na ně nikdy nenaleznu… a pak se mi během pár dní, kdy jsem měla hodně vysoké teploty, doslova vypálily z mysli. Také mě v tomto letošním období znovu zkusily kontaktovat. Ale je to pro mě, jako když přijede na návštěvu někdo, koho z dřívějška dobře znám, ale dnes si s ním téměř nemám co říct.
Vrací mě to k jednomu ze zamyšlení pana Richarda Rohra: „Jsme obvykle uvězněni v tom, co nazýváme normálnost, „tak jak věci obvykle jsou.“ Život se stává řešením problémů, zařizováním, stavěním se na stranu vítězů a poražených. Může to být pěkně uzavřený kruh a dokonce nesmyslná existence. Musíme sami sobě dovolit, abychom byli vtaženi do posvátného prostoru. Zde se uskutečňuje všechna proměna. Musíme se přesunout ze „stále jako obvykle“. Starý svět je opuštěn, ale novým světem si ještě nejsme jisti. Je to dobrý prostor. Dostávejte se do něj často a jakýmikoli prostředky, zůstávejte v něm tak dlouho, jak je to jen možné. Je to prostor, kde se k nám může Bůh nejlépe dostat, protože jsme vykolejeni. V posvátném prostoru se starý svět může rozpadnout a nový svět může být zjeven. Není-li někdo připraven žít v onom přechodném chaosu, snášet neklid, který s sebou chaos nese, neposune se nikdy na hlubší úroveň. Kdykoliv jsme vyváděni z naší normality do posvátného prostoru, pociťujeme to jako utrpení. Je to opouštění toho, na co jsme zvyklí. Část našeho já musí vždycky zemřít. Stínem pro mnohé z nás je neúspěch. Zoufale se bojíme nemít žádnou moc. Hrozně se bojíme neúspěchu.“
Pokud se nás tyto znepokojující otázky pokoušejí kontaktovat, zkusme od nich neutíkat. Zůstávejme s nimi, aniž bychom si vynucovali odpovědi na ně, neboť odpovědi se nedají vymyslet, musí se z nás vynořit. V pravý čas. Hodně mi k tomuto tématu zarezonovala beseda Pjéra la Šé´ze a Anny Hogenové. Obsáhle v ní hovoří o důležitosti vnitřního dialogu, o pokládání si otázek, o pravdivosti. Utkvěla mi myšlenka o „dvojím záporu“ – tedy neptat se „Proč se mi toto stalo?“, ale „Proč se to nemohlo nestat?“ Když tuto otázku přenesu k tématu ztrácení smyslu, zkusit se tázat: „Proč se nemohu takto necítit?“ nebo „Proč nemohu smysl neztrácet?“ A věřím, že v nekonečném poli všemožnosti se už odpovědi pro každého z nás formují…