Příběh z předminulého víkendu. Příběh s hluboce existenciálním rozměrem. Vyprávěli mi ho postupně členové mé rodiny, kteří byli jeho očitými svědky. Zanechal v nich nesmazatelnou stopu a byl asi nejsilnějším momentem přechodu Pálavských vrchů. Příběh o Hovniválovi, kterého vidíte na následující fotografii.
Můj manžel, jeden z našich synů a dcera s partnerem přecházeli Pálavu. Každoroční dubnová akce. Na cestě je v jednu chvíli upoutal drobný pohyb a oni spatřili hovnivála, kterak si před sebou valí svoji kuličku. Vzácný symbol své atraktivity pro potenciální partnerku a domeček a zdroj potravy pro larvičky budoucích potomků. Zastavili se a pozorovali ho. Neúnavně kráčel, kulička mu občas uklouzla, on se pro ni vracel, v soustředěné zacílenosti hodné obdivu. Fotografovali ho, natáčeli na video, stal se pro ně chvilkovou broučí celebritou, chvilkovým středem vesmíru. A potom, asi po pěti minutách intenzivního pozorování, šla naproti nim skupinka lidí. Naštěstí v bezpečné vzdálenosti. Ovšem pouze ve zdánlivě bezpečné vzdálenosti, neboť najednou jedna z žen udělala zcela nesmyslný úkrok stranou a zašlápla ho. Sotva slyšitelné křupnutí a potom už jenom ticho. Konec.
Když mi ten příběh vyprávěli, s pohnutím v hlase, myšlenky mě přenesly do dětství. Brouci, mravenci a jiné drobné havěti byli jeho součástí. Jestli považuji něco ze svého dětství za veliký dar, byly to nekonečné chvíle povoleného bloumání a samozabavení se, chvíle prožívané ve světě, v němž neexistovaly pevné hranice mezi realitou a fantazijní skutečností. Kolem naší chaty byl dostatek příležitostí pozorovat vše, co lezlo, plazilo se či poletovalo.
Hledala jsem v písku drobné trychtýřky, pod kterými žily larvy mravkoleva, a spolu s nimi jsem čekala, jestli kolem půjde nějaký mravenec, kterého bych případně přesměrovala mimo tyto pasti. Pro jiné brouky jsem stavěla ohrádky s malými domečky. Každou berušku, kterou jsem spatřila, jsem si nechávala běhat po dlani. Pozorovala jsem vodoměrky a bruslařky, které se proháněly po hladině přehrady, a u břehu larvy chrostíků v trubičkovitých domečcích. Když se mi podařilo usmlouvat pozdější hodinu odchodu do hajan, zírala jsem do tmy, abych nepřehlédla první světlušky. A byli tu čmeláci jako malí medvídci a včelky a motýli… A ze všeho nejvíc mě fascinovalo několik vysokých mravenišť na kopci v lese. Když jsme tam chodívali s babičkou a dědou, nosila jsem pro ně kousky cukru a sledovala jsem, jak si to mravenčím rozhlasem okamžitě sdělují a po chvilce napochodují a odnášejí ho.
Mravenci… nesčetněkrát mi při pohledu na ně běžely hlavou veliké otázky. Otázky, na které jsem se nikoho z dospělých ani nepokusila zeptat. Asi jsem tušila, že odpovědi na ně nemají. A možná že nemají ani tyto otázky. Co když existuje někdo, kdo se na nás dívá, tak jako já se dívám na mravence? A co když je to někdo hodně veliký a může nás v jediném nečekaném okamžiku rozšlápnout, stejně jako my můžeme rozbořit mraveniště? A co když je nad tím, kdo se na nás dívá, ještě někdo další, kdo se dívá na něj? A nad ním ještě někdo a tak dál… a kde to skončí? Co když je náš svět jako mraveniště a o kousek dál stojí další mraveniště? A další? Kolik jich je?
Myslím, že ta malá holčička nemohla tušit, že ani za padesát let na tyto otázky, které mi tragický osud hovnivála připomněl, mít nebude…
… asi není možné vynechat píseň, která dala tomuto „hlubokomyslnému“ textu název: