O kom to je?

Včerejší večerní konzultace. Téměř ve všem jiná, než obvykle mé konzultace bývají. Probíhala formou online setkání, což dělávám jenom výjimečně, protože osobní kontakt nahradit nemůže. Cizojazyčná, prostřednictvím tlumočnice, což nedělám téměř vůbec. A také s odlišnou motivací. Zatímco jinak za mnou přicházejí pouze lidé, kteří cítí, že je to cesta pro ně, tento pán chtěl přesvědčit. Vlastně asi jediné, co bych mohla nazvat spojovacím bodem s ostatními terapiemi, byla v nedávné době stanovená onkologická diagnóza.

Nádor plic s velmi nejistou prognózou. O nádorech plic už jsem tu kdysi psala (odkaz). 

Rozhovor probíhal dlouhou dobu v režimu „nepotkávání se“. Zatímco já jsem se pánovi snažila vysvětlit, co se v jeho těle děje a proč, jaký typ konfliktní situace zřejmě v minulém roce či dvou prožil a jak na ni reagoval, a co se stalo teď, po sdělení diagnózy, on odpovídal otázkami. Jaké mu dává Germánská medicína záruky a jakým způsobem ho vyléčí? Zatímco já jsem se mu pokoušela říct, že Germánská medicína neléčí, že nemá žádné terapeuty, že jenom umožňuje pochopení, co se v organismu děje, a vede člověka k tomu, aby vyřešil příčinu a nechal projít hojivou fázi, aby se stal sám svým terapeutem, on chtěl ode mě konkrétní případy, argumenty, statistiky… a především chtěl slyšet jasnou odpověď, zda má odmítnout další chemoterapii a jiné nabídky klasické medicíny, které nemají ani minimální efekt. Slovní ping pong. Opakovaně jsem mu říkala, že takové rozhodnutí za něj neudělám… a že ho za něj nemůže udělat nikdo. A tak dál, znovu a znovu. Ani náznakem jsme se nedotkli sebemenších osobních prožitků, ani trochu jsme nezabrousili ke konkrétním příčinám jeho nemoci.

A potom, v jednom okamžiku, se zřejmě přepnul z režimu slyšení do režimu naslouchání. Bylo to zrovna ve chvíli, kdy jsem mluvila o tom, že když mi někdo říká, že odmítá klasickou léčbu, ptám se na důvod… proto, aby si člověk sám v sobě ujasnil, zda to dělá z pozice odporu a strachu, nebo z pozice síly. V tu chvíli se zastavil a začal dlouze mluvit k tlumočnici. Pochopila jsem, že se naše setkání blíží ke konci. Z mé strany tam byl pocit vzájemného nepochopení, míjení se, nenaladění, marnosti… ale z jeho strany, pro mě překvapivě, přišlo veliké poděkování: „Slyšel jsem přesně to, co jsem slyšet potřeboval. Že to vůbec není o klasické medicíně nebo Germánské medicíně, že to není o žádné medicíně. Pochopil jsem, že je to jen a jen O MNĚ.“ A já v tu chvíli věděla, že přes vzdálenost geografickou i jazykovou promluvila Duše k Duši.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *