„Jsi ten nejúžasnější kocourek na světě, největší hrdina“, šeptala jsem mu, když jsem jeho hlavu držela ve svých dlaních a prsty se mi utápěly v jeho hustém kožíšku. „A napíšu o tobě, aby to věděli všichni, jak jsi úžasný.“ V tu chvíli jsem však myslela, že budu psát jiný příběh.
Méďa… krásný devítiletý britský kocourek, jeden z brášků našeho Brumbála. Společně se třetím bráškou se pár týdnů po svém narození přestěhovali k mé blízké kamarádce kousek za Brno, kde našli „ráj na zemi“. Ze všech sourozenců byl Méďa nejkřehčí a necitlivější, nejvíc vnímavý na naladění a emoce své lidské i kočičí smečky, nejvíc zodpovědný za rodinnou pohodu i za ochranu revíru.
Před třemi lety onemocněl poprvé. Tenkrát se nám podařilo včas rozeznat, na jakou konfliktní situaci reaguje, vyřešit ji a převést tak nemoc do klidového stavu. Teď koncem roku se nemoc probudila podruhé a mnohem agresivněji. Přestože jsme opět tušili, na co takto reaguje, přestože se i tentokrát situace ukončila, věděli jsme, že už nemá tolik sil jako tenkrát a že hojivá fáze bude pro něj hodně náročná. Hubnul, přestával jíst, byl stále unavenější… a v prvním únorovém týdnu to vypadalo, že přišly jeho poslední dny. Začala jsem za ním jezdit. Každý den.
Hned po první návštěvě, kdy jsem na něm několik minut držela ruce a jenom prosila o Milost, došlo k obratu. Méďa vstal, začal jíst, po mnoha apatických dnech si zase hrál a vyšel na zahradu. Přimhouřená nepřítomná očka se naráz proměnila v medová kulatá kukadla a byl to zase on. Beznaděj se proměnila v naději. Den ode dne mi dával větší důvěru, den ode dne jsme na sebe byli více naladěni. Neustále vysílal, ve svobodě volby, zcela jasnou informaci: „Chci tu dál být“. A tolik se snažil…
Po necelých třech týdnech došlo k obratu a ač jsme se snažili všichni – jeho lidská „maminka“, další členové rodiny, úžasný pan veterinář, kočičí bráška a kočičí ségra i já, ač jsme dál vysílali obrazy jeho budoucnosti, nevysloveně už začal být přítomen konec. Odešel jako král, důstojně, rozhodl se sám… hodinku po mém posledním odjezdu, kdy jsem mu při loučení zašeptala, že je to jenom na něm. Dobře věděl, že tím ušetří své rodině jedno obrovské dilema.
Bolelo to. A bolí to stále. Možná o to víc, že pár dní předtím odešel do jemnohmotných světů kocour mé další kamarádky. Také výjimečná bytost, duše divoké šelmy žijící v chundelatém šlechtěném těle. A u mě se otevřely dveře a z vnitřních světů přišla na návštěvu paní Marnost. Velmi sebevědomá, ledově chladná bytost, která umí jediným pohledem rozbořit struktury všeho, co dává v životě smysl. Znám ji. Prožila jsem v životě dlouhá období, kdy přicházela na návštěvu často a vůbec se jí nechtělo odejít, kdy ovládala můj svět a bořila v něm vše, o co jsem opírala svoji identitu.
Vím, že žije v mém vnitřním světě stále, spolu s nespočtem dalších vnitřních bytostí. Dnes už se její návštěvě nebráním, dokážu se s ní kontaktovat, aniž by mě naplno vtáhla do svých sítí. Samozřejmě to ale zkusila. Zpochybnit všechno co dělám, všechno čemu věřím, všechno čemu tu věnuji svůj čas. Jako by přesně věděla, jak a čím rýpnout do bolavé rány, aby bolela ještě víc a ještě déle. Na pomoc si přinesla seznam mých vlastních nejistot a pochybností a začala z něj předčítat. Hravě oživila i vzpomínky na bolest, kterou mi předloni přinesl odchod našeho kocourka Kvída.
Ve chvíli, kdy se jí téměř podařilo dostat mě do sítě sebemrskačství, dokázala jsem jí položit tichou otázku. Kdo to vlastně může posuzovat? A v tu chvíli se uvnitř mě rozlil klid a jemné světlo a ona se jenom ušklíbla, zavřela za sebou dveře a odešla zpátky do hlubin, kde přebývá.
Ne že by to bolet přestalo. Ale jako by v tu chvíli začal promlouvat jiný hlas a ukazoval mi, co jsem pro Méďu udělala. Že skrze mě dostal dar dvou a půl týdnů života, které si v rámci možností naplno užil. Dostal v nich obrovskou lásku a péči své rodiny – ne že by ji dříve neměl, ale teď to bylo, jak se „moderně“ říká, 24/7. Dělal všechno, co měl tak rád, na místě, které miloval, se svými kočičími kamarády, jedl ty nejvybranější lahůdky… a vrátil se k sobě, do své vznešenosti, se kterou i odešel. Nikdy nezapomenu.
Milá Gábi, ani nevíte, jak Vám rozumím. Vaše články čtu velmi ráda už asi rok pro nadhled a hlubokou vnitřní moudrost. S tímto jste se dotkla mého citlivého místa. Před pár lety odešly během jednoho roku mé dvě milované chlupaté přítelkyně. U té první stále nejsem plně vyrovnaná s jejím odchodem, respektive s tím, jakým způsobem to proběhlo. Pocit selhání se v různě dlouhých obdobích střídá s přijetím toho, že co se stalo nedá se odestát. Jedno hluboké poučení jsem si z toho ale odnesla. Že už podobnou situaci nedovolím. Snad se časem dopracuju k plnému přijetí a odpuštění si, že jsem Arinku nedokázala ochránit a uchovat si v sobě jen to hezké.
Mějte se hezky.
Milá Jani, děkuji a rozumím Vám. Útěchou může být, že při komunikacích zvířátka opakovaně říkají, že si s formou jejich odchodu my lidé děláme zbytečné starosti a výčitky, že oni se s tím netrápí a je pro ně důležitější, když člověk uzná, jaký význam měli v jeho životě, co se od nich naučil a kolik radosti dostal.