Kolik je Dost?

Neviděly jsme se několik let. Několik let, které ji dělí od vážné nemoci a od uzdravení se z ní. Uzdravila se navzdory neveselým prognózám lékařů a možnost dál žít brala jako veliký dar. Vrátila se do života a začala ho naplno žít, pečovala o svoji rodinu, věnovala se své profesi, tvořila. Měla teď cestu přes Brno, a tak mě poprosila o možnost setkání.

Otevřela dveře a vešla dovnitř. Spokojeně vypadající, krásná, se zdravou energií. Pozdravily jsme se, sedla si do křesla a vydechla: „To je jako návrat v čase“. A zavzpomínala, jak tenkrát seděla na stejném místě, plná strachu, bolesti a beznaděje. „To je tak dávno…“ Vyprávěla o svém životě, slova volně plynula, ale v jednu chvíli se odmlčela.

„Asi se ptáte, proč jsem přijela. Jsem zdravá, mám se dobře, ale jedna věc mi poslední dobou opakovaně běží hlavou. Beru své uzdravení jako posvátný dar. A stále častěji se ptám, když se „ti nahoře“ rozhodli mě tady ponechat, zda to mělo nějaký důvod. A jestli já teď dělám Dost, tedy jestli naplňuji to, proč jsem zůstala naživu. Jestli bych neměla dělat něco jiného než žít dál svůj obyčejný život, jestli nemám nějakou hlubší misi, o které nevím… Jestli ten dar nepromarním. Rozumíte mi, co tím myslím?“

Jestli jí rozumím? V duchu jsme se usmála. A potom jsem to, co mi v tu chvíli proběhlo hlavou, vyslovila jako odpověď. Ó jak často já si kladu takovou otázku. Přestože mě naštěstí už před pár lety opustila sžíravá vnitřní touha poznat smysl svého života, své poslání a naplnit ho (trochu jsem to sdílela v tomto textu, odkaz), otázka, zda dělám Dost, se čas od času vynoří. Nejčastěji ve chvíli, kdy mi Život či má Duše či Bůh, na slovech nezáleží, přihraje do života nějakou krásnou příležitost, kdy zařídí zajímavé a obohacující setkání. Vnímám to v tu chvíli jako dárek pro sebe a ptám se, zda dělám Dost „na oplátku“. Samozřejmě vím, že se se Životem, Duší či Bohem nehrají hry „něco za něco“, ale přece jenom cítím jistý závazek k vyrovnání energií.

Dívaly jsme se na sebe a v tu chvíli nebylo třeba dalších slov. Na uzavření tématu jsem jako tečku použila svoji oblíbenou otázku, tentokrát spíš jenom jako konstatování: „A kdo asi tohle může posoudit, zda děláme Dost? Naše omezená mysl, nebo Život, naše Duše či Bůh?“