Každý rok v únoru mívám pár dní sama pro sebe, když zbytek rodiny odjede lyžovat a já zůstávám sama doma (s malým, „s“ na začátku), jenom s naším kočičím společenstvím. Letos jako by se někdo „nahoře“ pousmál a řekl si, že je potřeba mi ten dlouholetý vzorec narušit, a začal mi postupně posílat pozvání na setkání s přáteli, které jsem už delší čas neviděla a kteří se „náhodou“ v těchto dnech objevili v Brně. Ale i tak jsem si pár rozjímavých chvil pro sebe našla.
V jednom z těchto dní jsem slavila své narozeniny… trochu výjimečné v tom, že se jimi uzavřelo jedno sedmiletí mého života a otevřelo se další. Když jsem si nechala myšlenkami procházet vzpomínky na uplynulých sedm let, uvědomila jsem si, kolik se toho během nich událo. Nejenom ve světě a ve společnosti… o tom se asi nemusím zmiňovat, co všechno se stalo a jak se tím svět proměnil. Ale i v mém životě toho bylo tolik…
Začala jsem psát blog, který má v tuto chvíli 570 příspěvků. Do jeho slov se otiskují moje prožitky, moje zkušenosti, moje pohledy na realitu. Myšlenkami mi běží nespočet konzultací, seminářů, setkání, nespočet lidských příběhů, jichž jsem se dotkla nebo jsem do nich vstoupila. A dovolila jsem svému introvertovi, který nechtěl být příliš vidět, aby dál zůstal introvertem, ale současně byl vidět. Přijala jsem milé pozvání do Duše K. Přijala jsem pozvání na několik dalších rozhovorů. A mnoho pozvání na rozhovor nebo účast v nějakém programu či na nějaké akci jsem odmítla… a i zpětně jsem za to moc ráda. A takovou malou „třešničkou“ na závěr tohoto sedmiletí bylo natáčení Sama doma. S velkým „S“.
A co ještě? Téměř jsme dokončili mnohaletou přestavbu domu, zbývá pár detailů. Do jeho venkovního prostoru jsme vnesli krásu v podobě kamenů a rostlin. A odhodlala jsem se začít řídit auto. A koupila jsem si svoje auto… A také jsem zvládla řadu věcí překročit a propustit sama v sobě, dokázala jsem ukončit některé své programy a projekce, hodně jsem se o sobě dozvěděla. Když se takto ohlížím, bylo to jedno z nejaktivnějších sedmiletí mého života. Možná, že to nejaktivnější vůbec. A to si pořád připadám jako lenoch, který spoustu času tráví bloumáním v nekonečných krajinách vnitřního světa, který umí lelkovat a věnovat se sladkému nicnedělání. Asi to může být tak i tak.
Když jsem se vzbudila další den, poslala jsem do vzduchu otázku, jaké asi bude nové sedmiletí. Žádná bezprostřední odpověď na ni nepřišla. A ani jsem ji nečekala. A za pár dní v podvečer zazvonil telefon s otázkou, zda bych byla ochotná druhý den posnídat s kamarádem volajícího, neboť ten by mě rád poznal. Telefon zazvonil asi deset minut poté, co se mi na následující ráno omluvila kvůli nemoci jedna paní z konzultace, a já měla tím pádem volno. Tak jsem to vzala jako znamení odpovědět Ano a ráno jsem se vydala do hotelu na okraji Brna posnídat s panem neznámým.
Setkání bylo příjemné, našli jsme mnoho společných témat k rozhovoru… a na jeho konci zazněla nabídka, kterou si v tuto chvíli ještě nechávám pro sebe, neboť je to poměrně veliká výzva. Určitě ji neodmítám, naopak, ale zatím vůbec nevím, jak ji uchopit. Tak takhle začíná další sedmiletí. Vzpomínám na slova moudré paní Tatjany, která mi řekla při našem loňském setkání. Z pohledu hvězd mě čeká období, ve kterém mi bude mnohé z toho, čemu se věnuji, postupně za života odpadat, a mnohé nové bude přicházet. A oboje bude neseno hlubokou otázkou po smyslu. Takže vítej, nové sedmiletí.