Původně tu dnes měl být úplně jiný text. Ač nejsem zastáncem rituálů, chtěla jsem do něj vložit trochu slunovratové energie „nového začátku“, protože má něco nového otevřít. Energie dnešního dne, nebo možná lépe řečeno těchto dní, poznamenané činy šíleného střelce, jsou však spíše agonií starého světa než předznamenáním něčeho nového, proto ho zveřejním někdy jindy, až s ním budou energie souladnější.
Čas před slunovratem bývá časem, kdy vládne tma, je to čas nejdelších nocí a nejkratších dní. Bývá to čas, který nás přirozeně vede dovnitř, do hloubky, abychom se tu porozhlédli, trošku tu poklidili a vnesli sem harmonii a abychom posléze v samém středu sebe objevili své vnitřní světlo… a to nechali zazářit.
Tento rok se však zdá, jako by tato laskavá a přirozená tma musela poodstoupit stranou a současně s ní sem vstoupila temnota. Dvě zcela rozdílné a přitom někdy a pro někoho těžko rozeznatelné energie. Obě umí otřást našimi světy, obě se umí projektovat do našich snů… ale každá s úplně jiným záměrem.
Energie tmy nás letos možná ještě silněji než jindy nutí k prohrabání hromady starého smetí… jak jsem psala v minulém textu (odkaz). Mnoho z vás se mnou sdílelo, jak je letošní prosinec vedl naprosto nečekanými cestami k ukončení a dořešení starých záležitostí, kdy se pouhým uvědoměním a souhlasem řešily věci zdánlivě neřešitelné. Kdy se otevřelo několik dveří směrem do budoucnosti – tam, kde do té doby žádné dveře nebyly.
Energie temnoty jako by nás naopak táhla ven, od sebe, jako by si žádala o všechnu naši pozornost s cílem rozladit opečovávanou harmonii a klid a vnést do nás strach, nenávist a další projevy destrukce. Asi nikdo netušíme, jakými neviditelnými nitkami jsou v pozadí propojeny události zdánlivě náhodné… ale mnozí cítíme, že se nic neděje jenom tak z ničeho a esence zmaru je chvílemi až hmatatelná.
Cítím, že nejlepší možností v tuto chvíli je návrat veškeré pozornosti dovnitř, kde na nás stále čeká vlídná laskavá tma, která nám ukazuje cestu k vnitřnímu světlu… a ven poslat pouze esenci hlubokého soucítění, podpory a síly těm, kterých se tyto bolestné události bezprostředně týkají. V jednom říjnovém článku jsem psala odstavec, který si dovolím znovu zkopírovat i sem, protože je možná ještě aktuálnější než tehdy:
A čím víc média vytahují naši pozornost k vnějším dramatům, tím víc nás naše duše vtahuje dovnitř, do stále temnějších hlubin, které kdesi v sobě skrýváme. Vzpomínám si na jeden letní rozhovor na téma Hlubinné ekologie a na myšlenku, která v něm zazněla. Že není možné řešit svět „tam venku“ odděleně od světa „tady uvnitř“. Že na určité úrovni vědomí, tam, kde odpověď na otázku Kdo jsem já? zašeptá svými slovy ticho a k této odpovědi již není třeba cokoliv přidávat, není rozdíl mezi mnou a stromem, mnou a řekou, mnou a vším, co je. Možná nás toto období vede ke ztišení a k tomu, abychom začali hledat sami v sobě. Ve své vnitřní temnotě. Začněme se ptát, kde je v nás boj, kde je v nás nenávist a agrese, kde jsou přehnané reakce… Kde je v nás nepravda a lež. Kde je lhostejnost. A kde je strach. Ptejme se upřímně a opakovaně, pátrejme v temných hlubinách. A vše, co tam nalezneme, můžeme postupně vytáhnout na světlo a vyléčit. Uzdravit sami sebe i svět v sobě.