Dva příběhy dvou mužů, které jsme rozplétali při konzultacích a ve kterých se objevil jeden společný propojovací bod. Vždy, když se mi krátce po sobě objeví při konzultacích podobné téma, beru to jako impuls k zamyšlení a často také k převedení do textu sem na blog. Takže…
Příběh první. Muž kolem čtyřicítky, můžeme mu říkat třeba Honza. Byl za mnou už po několikáté, protože se rozhodl postupně uvolnit řadu bloků, které ho brzdí v jeho profesi i v osobním životě a jsou „požíračem“ jeho životní energie. To, k čemu jsme postupně došli a s čím jsme následně pracovali, v tuto chvíli vynechám, není to důležité. Při posledním setkání se Honza opakovaně zmínil o člověku, který je zapojen do jejich rodinné firmy a ač by měl odvádět pouze práci, která je součástí smluvního vztahu, stal se takovou šedou eminencí, která tahá za nitky v pozadí. Vždy, když o něm promluvil, jako by ztěžkla energie. Bylo mi jasné, že je za tím něco víc.
Hovořili jsme o něm ještě chvíli a v jednom okamžiku jsem Honzu nechala navnímat, jak se cítí při setkání nebo při telefonátu s tímto mužem. V jeho těle se objevil strach. Strach, že je tento muž mocný, že je to autorita, že vůbec neví, co od něho může čekat. Zkusili jsme tento strach uvolnit, ale držel se Honzy „jako klíště“.
„Zkuste se vrátit do minulosti… najdete situaci, kdy jste se cítil podobně?“ Téměř okamžitě Honza odpověděl, že v pubertě, vždy když se měl na nějakém méně zalidněném místě potkat se skupinou starších chlapců. Nikdy mu nic neudělali… ale měl strach, že jsou silnější a že vůbec neví, co od nich může čekat. „A nějaká další situace vás napadá?“ Honza ustrnul a pak tiše řekl, že se podobně cítil, když byl malý a přišli na něj čerti. Zalezl dozadu pod postel, bál se, byli silnější, mocní – a vůbec nevěděl, co od nich může čekat.
Nechali jsme společně malého Honzíka doprožít jeho strach, dopřáli jsme mu procítit pocit bezpečí, vše se postupně z těla uvolnilo a zklidnilo. Věděli jsme oba, že se něco znatelně proměnilo… a druhý den mi Honza poslal zprávu, že měl delší jednání se zmíněným mužem a že proběhlo v úplně jiné energii, po strachu tu nebyla ani stopa.
Příběh druhý. Muž podobného věku, pojmenujme ho třeba Radim. Znám ho už delší dobu a také jsme se už mnohokrát společně procházeli jeho vnitřními světy. Opakovaně jsme řešili i jeho dětství s velmi přísným trestajícím otcem. Tentokrát chtěl zjistit pozadí některých svých reakcí, o kterých ví, že ubližují jemu i jeho blízkým, ale není schopen je včas zabrzdit. Detaily opět vynechám. V jednu chvíli jsem si uvědomila, že se Radim v hovoru několikrát dotkl tématu smrti. Nedalo mi to a zeptala jsem se ho, jak vnímá smrt… Téměř se roztřásl a odpověděl, že se smrti, své nebo svých blízkých, nesnesitelně bojí. Zeptala jsem se ho proč… co čeká, že po smrti bude. Třásl se dál a sotva slyšitelným hlasem odpověděl, že Peklo.
Radim nepochází z nábožensky založené rodiny, proto mě zajímalo, kde se koncept Pekla v jeho prožívání objevil. Po chvíli odpověděl, že se mu otevřela vzpomínka, dávno uzamčená, na to, jak ho v jeho předškolním věku každý rok jako trest odnášel čert. Až o hodně později zjistil, že to byl jeho otec, celý v černém kožichu, s velikými rohy a chrastícím řetězem. Bez doprovodu vlídného Mikuláše či anděla. Jenom čert mezi dveřmi s velkým pytlem nachystaným na Radima. I tuto vzpomínku si Radim dovolil doprožít a uvolnit, s velikou úlevou.
Vím, že tady nemusím rozsáhleji psát o tom, že strašení dětí čertem nebo dokonce konfrontace s ním může způsobit dítěti obrovské trauma… Podobně jako absolvování stezky odvahy na táboře, pokud na to dítě není dostatečně vyzrálé – také téma, na které jsme se v konzultacích dostali už několikrát. Uvádím tyto dva příklady jako znovupotvrzení toho, že naše tělo je úložištěm všech našich prožitků a že mnohé z toho, co si nepamatuje naše vědomá mysl, na jiné úrovni zapomenuto není… a že i dávní čerti můžou být stále s námi.