Do-spělost

Volné pokračování nedávného textu O-cenění. Další příjezd na chatu, další spočinutí v prostoru, kde jsem odmalička „doma“… další kontakt s mými předky, přebývajícími sice v jemnohmotných sférách, ale tady stále přítomnými. A další přemítání nad tím, co přinese letošní Rusava.

Před pár dny se mě kdosi ptal, jak dlouho program pobytů připravuji, protože se zdá, že všechno vzniká až tam, v přítomných chvílích, pro všechny „na míru“. Vlastně nevím, co odpovědět a co by si kdo představoval pod slovem příprava. Víceméně od začátku prázdnin, a někdy i dříve, k sobě nechávám přicházet vjemy, drobné signály, zajímavé věty z rozečtených knížek, nesouvislé úlomky snů… a to všechno shromažďuji. Je to jako bych otevřela dveře do pokoje s nápisem „Rusava“ a tam to všechno tak volně házela bez ladu a skladu. A pak jednoho dne seberu odhodlání a začnu se v tom harampádí přehrabovat a snažím se z chaosu stvořit řád a poskládat vše do úhledných balíčků, zbytečnosti vyhodím, něco honem přidám… A často se mi stane, že ve chvíli, kdy si oddechnu a spokojeně se rozhlédnu kolem, všechny krabice zase vysypu a začnu nanovo. Souběžně s tím dost intenzivně bloumám v krajině nicnedělání, nořím se do vnitřních světů, do tiché samoty, nechávám svoji mysl putovat do nekonečných dálek bez ambicí tam něco nalézt, a víc nejsem, než jsem.

A když jsem teď při pobytu na chatě plavala na druhou stranu zátoky k lesu a poslala jsem mezi vlnkami myšlenku na Rusavu, vrátilo se mi v odpovědi slovo Dospělost. Dospělost? Je to zvláštní, ale tohle slovo mi v letošním roce zarezonovalo už vícekrát. Poprvé na jarním semináři o historii francouzských parfémů, kde mi zavoněla vůně „dospělé celistvé ženy“… dost odlišná od ostatních mých oblíbených. Při astropsychologickém rozhovoru v souvislosti s překračováním určitých pokrevních témat. I na chatě, při vzpomínkách na babičku a dědu, se mi vynořila otázka, jak bych je asi vnímala jako dospělá. A jak oni mě… A když jsem si před odjezdem přebírala vůně k meditacím, u jedné z nich jsme se shodly, že je to vůně pro dospělou osobnost.

Dospělost… Nemám tohle slovo spojené s žádnými negativními asociacemi. Ani s konkrétním věkem. Neznamená pro mě ztrátu dětské zvídavosti, nadšení, kreativity a možná i jisté naivity… ani mi neevokuje stárnutí, starosti, vážnost. Je to pro mě naopak slovo ztělesňující sílu. Zodpovědnost za sebe, za svůj život, za své pocity. Bytí ve svém středu, s jistotou svých hranic. Současně neohraničenost. Uvědomění, že už člověk spoustu věcí nemusí… a spoustu jiných může. Zjednodušení. Nadhled. Život, který se nežije na zkoušku, ale doopravdy. Přijetí. Ukončení her na domněnky. Uzavření programu „tovšechnosimusímzpracovat“. Lehkost. Nekorektnost, když je třeba. A schopnost otočit se a odejít středem, když je třeba. A zastavit se uprostřed rušného dne a jenom tak nabídnout tvář slunečním paprskům. Nepředvídatelnost…

Je mi v energii slova Dospělost příjemně, jsem v něm ukotvená, jsem v něm Doma. Z nějakého důvodu si to letos uvědomuji silněji než dříve. Jenom zatím netuším, proč se mi vybavilo při rozjímání nad Rusavou. Uvidíme. A těším se.