První dotek chladivé vody, první ponoření se do její průzračné čistoty, první tempa se zatajeným dechem. První přivonění k bělostným květům jasmínového keře u schodů, který tu kdysi dávno zasadila moje milovaná babička. První světluška mihotající se v nastupujícím šeru mezi stromy u příjezdové cesty. První zamňoukání místní kočky, která nepatří nikomu a patří všem, a která poskytuje svoji přízeň výměnou za pár dobrot v misce. První káva uvařená do pruhovaného bucláčku po dědovi. Usínání za zvuku bublajícího potůčku, probouzení se zpěvem ptáků a bzukotem jedné zbloudilé mouchy. První prázdninové dny na chatě…
A ticho a klid. Venku i uvnitř. Pomalé rozplynutí se v bezčasí. Přesně to, s čím souzní začátek léta, a přesně to, s čím souzním v tomto období já. Nic nemusím a můžu všechno.
Nechávám si jenom tak volně proplouvat hlavou myšlenky… O tom, jak je příjemné mít jednou za čas prázdný diář – mám v něm teď jenom pár drobností a až v srpnu třikrát zopakované slovo Rusava. Rusava… co letos asi přinese? Kromě toho, že tu tentokrát budou mít meditace svoje vlastní vůně (jak už jsem psala Tady), na které se i já sama moc těším a jsem zvědavá, jak bude vonět třeba Nekonečnost, jak bude vonět Sedm milostí, jak bude vonět Letní Rusava se svými podzemními prameny a loukami plnými bylinek… a další. Jaké téma si asi tak řekne o pozornost? A v tu chvíli jako by se myšlenky zastavily a z mezery mezi nimi vystoupilo slovo: Ocenění.
Ocenění? Co mě k němu napadá? Ocenit život se vším, co nám přináší. A ocenit sebe, jako jeho součást. Ocenit všechny své prožitky a zkušenosti. Ocenit všechny aspekty sebe. Ocenit nekonečný prostor své Duše. Ocenit jeho světlo i jeho stinná místa. Ocenit své fyzické tělo. Ocenit své myšlenky a emoce. Ocenit Matku Zemi. Ocenit své předky. Ocenit… Volnou asociací se ocitám v jedné předprázdninové terapii, kde jsme se dostaly k otázce, proč lidé tak často neumí ocenit sami sebe a přitom až zoufale touží po ocenění zvenku a odevzdávají tím někomu či něčemu zodpovědnost za to, jak se cítí. K otázce, kdo má vlastně kompetenci člověka hodnotit a oceňovat… zda druzí lidé, zda egoistická mysl se svými programy a vzorci, nebo třeba sama Duše… nebo Bůh…
Krásně se tyto moje úvahy potkávaly se slovy vpletenými do knížek, které jsem si na chatu vzala s sebou. Bílá kniha od Ramthy. Když tělo řekne Ne od Gábora Maté. A skvostný Tanec reality od Alejandra Jodorowského. Téma hodnoty člověka viděné různou i stejnou optikou. Nevím zatím, jakou formou se Ocenění do rusavského programu dostane… ale vím, že tam bude. Ono tam vlastně už mnohokrát bylo, v nějaké podobě asi v každém z uplynulých jedenácti ročníků, někdy jasně pojmenované a jindy jemně plynoucí na pozadí slov a meditací. A možná… by i Ocenění mohlo dostat svoji vlastní vůni. Jak by asi vonělo?
Mám slzy v očích, Gábi ty vždycky trefíš téma úplně přesně. Ten Tvůj příspěvek mě teda dostal, už se nemůžu dočkat Rusavy.
Dani děkuji