Jarní pelmel

Můj blog teď trochu pospával, asi v rámci jarní únavy. Ne že by se kolem mě nic zajímavého nedělo. Děje se, ale nic z toho, co se děje, si neřeklo o převedení do psané formy. Zkusím ze střípků současného dění nějaký vypovídající obraz poskládat, ale bude to spíš takový pelmel. Dle slovníku cizích slov všehochuť. Vlastně mě trochu překvapilo, že pelmel není původem české slovo – pochází z francouzského pêle-mêle či anglického pell-mell. Podobně jako slovo mišmaš, mající podobný význam – též není „naše“, pochází z německého Mischmasch. Tolik jazykové okénko.

Asi to hned pro začátek odlehčím jednou dnešní situací. Celý den jsem strávila na mém meditačním semináři, který byl zaměřen na práci s endokrinním systémem, na „nestárnutí“ a omlazování… Rozcházely jsme se s příjemným pocitem, že tyto procesy už zdárně běží. Když jsem přijela domů, zašla jsem za svým synkem, středoškolákem, prohodit pár slov. Řekl mi, že se odhodlává začít se učit „bižuli“… a mnou projelo vnitřní Jééé, oni říkají biologii stejně jako my před čtyřiceti lety, ten čas vážně neexistuje. Když jsem to okomentovala, soucitně se na mě podíval a řekl „Víš, my jsme nedávno probírali v češtině archaismy a slovo „bižule“ nás tak nadchlo, že jsme ho začali z recese používat a nějak se to ujalo“. Úúúúú…

Téma, které mě tímto obdobím provází, jsou traumata, která si nosíme uvnitř sebe. Účastnila jsem se podnětného kongresu Mysl těla, na němž vystoupila legenda prenatální psychologie, profesor Thomas Verny a další hosté (pokud by to někoho z vás zajímalo, je možné zakoupit záznam této akce Tady). Ještě předtím jsem shlédla dokument In Utero (odkaz)… a hostem poslední Duše K byla paní Dorotte Trassl, která též pracuje s moudrostí těla a s uvolňováním traumat (odkaz). Zkrátka téma přicházející z mnoha stran. Hezky mi k němu ladí i mail, který mi poslala jedna žena, která občas navštěvuje mé semináře a uvedený kongres sledovala také. Psala mi, že si v sobě z raného dětství a zřejmě i z těhotenství nesla celou řadu traumat… a že se jí je podařilo z velké části, ne-li všechny, vynulovat vloni na mém semináři o Hlubinných potřebách. Samozřejmě mě to hodně potěšilo… ale úplně překvapující to není, protože na tomto semináři se dotýkáme toho, co vnímáme jako nenaplněné potřeby, a původ nenaplnění těchto potřeb zcela přirozeně projektujeme do svého dětství. Podrobněji jsem o Hlubinných potřebách psala tady (odkaz)… a pokud to někdo cítíte jako vnitřní volání, opakuji tento seminář na konci května v Brně.

Další téma, které se několikrát otočilo kolem mě, bylo odpojení od systému. Je samozřejmě otázka, zda je vůbec možné se „odpojit“ se zachováním určité míry pohodlného života. Nejsem robinson a neláká mě život na samotě u lesa ani život soukromého zemědělce… V několika rozhovorech však šlo spíš o míru podpory či nepodpory systému, hlavně v souvislosti se „smetáním scén“ v bankovním sektoru. Uvízla mi v hlavě slova jednoho muže, se kterými hodně souzním. Říkal, že ho fascinují lidé, se kterými třeba sedí někde v restauraci, jsou na podobné vlně a celou dobu hovoří o tom, jak se ze systému alespoň částečně vymanit… a oni poté jdou a zaplatí útratu kartou či mobilem, mají telefon plný spotřebitelských aplikací a doma si pustí televizi a brouzdají na sociálních sítích. V duchu jsem se poplácala po rameni. Preferuji hotovost a velmi jsem fandila senátorskému návrhu uzákonit právo na hotovostní platby do Ústavy (bohužel to těsně neprošlo). Pokud se ptáte, proč hotovost, doporučuji tyto dva díly dokumentu o digitální měně (díl 1 a díl 2). Nemám žádné spotřebitelské aplikace, nemáme doma televizi (tedy máme, ale je pouze na sledování filmů), nejsem na sociálních sítích. A dost se snažím rozlišit, co vůči systému opravdu „musím“ a co ne – ano, datovou schránku jsem se skřípěním zubů přijmout musela. Vím, že je to všechno „malý boj“, ale kdyby to udělali všichni…

Ve volných chvílích nebo při provádění stereotypních činností mě provázelo několik přednášek a rozhovorů Pjéra la Š´éze… nebudu sem dávat konkrétní odkazy, bylo jich totiž poměrně dost. Najdete všechny na jeho youtubovém kanále (odkaz).

A co mě baví asi nejvíc, tak je zhutnění velikého množství někdy až neuvěřitelných náhod a synchronicit. Třeba když se po dlouhé době odhodláme jít s přáteli do divadla a moje kamarádka mi s nadsázkou říká: „Ty jdeš do divadla a nebudeš na pódiu? Tak ať se to tam nezboří…“ a druhý den ráno se divadlo uzavírá kvůli havarijní statice. Nebo když mi vypráví další má kamarádka o dívce z příbuzenstva, která trpí nutkavým přejídáním – a současně otevírám mail, kde čtu o potížích jednoho krásného malamuta, který trpí, kromě jiného… nutkavým přejídáním. Nebo když jedné starší dámě na konzultaci ve chvíli, kdy se vrací k předvolební kampani a stěžuje si, že jí vnučka navštěvující základní školu poučovala, koho volí slušní lidé, říkám pro odlehčení jako vtípek, že za chvíli to budou mít jako propagaci i děti ve školce… a doslova za pár minut mi naskočí v mobilu zpráva s odkazem na propagační komiks v Mateřídoušce (ó ano, milé děti, můžete si počíst Tady). Nebo když nám ve Skypové meditační skupině vypráví jedna mladá žena o tom, jak jí ujelo špatně zabrzděné auto… a jak samo zatočilo a bezpečně zakončilo svoji jízdu. Nebo když slyším vyprávění o tom, jak někdo přijede po mnoha mnoha letech do města a vzpomíná na člověka, se kterým se tam tenkrát potkal – a ten v tu chvíli vejde do restaurace a sedne si k sousednímu stolu. Nebo když se mnou sdílí svůj prožitek mladý muž, kterému zlomovou větu, která ho přinutí změnit způsob svého žití, přijde oznámit ostraha v nákupním centru. Nebo když někdo vyslyší vnitřní pokyn a po patnácti letech nechá pojistit byt – krátce předtím, než praskne uzávěr vody. Nebo… Nebo… Tohle všechno jsou pro mě zvláštně nabíjející situace, kdy silně vnímám, jak je celá realita živá, jak k sobě jednotlivé události a situace zapadají jak střípky v kaleidoskopu, jak se to všechno děje mimo nás a přesto s námi. Potěšující na tom je i to, že máme kolem sebe už velmi početný „fraktál“ bytostí, se kterými tohle všechno můžeme přirozeně sdílet, aniž bychom si připadali „nenormální“. Resp. že se náš svět posunul tam, kde je normální být nenormální…

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *