Dvě konzultace ve dvou dnech po sobě, dvojí sdílení průběhu léčby, dvojí nesmělá a skromná radost a dvojí konstatování lékařů o nemožnosti toho, co vidí ve výsledcích.
První den přišel pan Jaromír. Byl za mnou asi před půl rokem, kdy už více než rok probíhala bez výraznějšího efektu chemoterapeutická a biologická léčba nádoru ve spodní části tlustého střeva s metastázami v játrech. Podle Germánské nové medicíny je spouštěcím konfliktem tohoto onemocnění situace vnímaná jako silně nestravitelné „sousto“ spojené pravděpodobně s financemi. Přesně takovou situaci pan Jaromír asi rok a půl před diagnózou prožil. V reálném světě byl konflikt už ukončený. Společně jsme ho uzavřeli i na informační rovině, uvolnili jsme související emoce z paměti těla a začal pracovat s bioinformačními technikami, které jsem ho naučila. K tomu šel i další cestou, užíval informační bylinné preparáty a doplňky. Po půl roce výrazný ústup nálezu v játrech i ve střevě. Při kontrole konstatoval jeho lékař, že vůbec nečekal, že léčba bude tolik zabírat… a poprvé naznačil, že by mohlo dojít k vyléčení, což na předešlých kontrolách označoval v podstatě za nemožné.
Druhý den přijela paní Anna. Poprvé za mnou byla před rokem a půl, s diagnózou autoimunitní plicní fibrózy, která se postupně zhoršovala. O plicích z pohledu Germánské medicíny jsem psala podrobně už v tomto článku (odkaz). Fibróza vzniká v důsledku opakovaných zánětlivých hojivých fází konfliktu strachu o život, které způsobí zjizevnatění tkáně a postupné snižování plicních funkcí. Z pohledu klasické medicíny je možné podáváním kortikoidů pouze brzdit zánětlivou aktivitu a proces zpomalovat, poškození je však nevratné a není možné, aby se přirozeně plicní tkáň obnovila. S paní Annou jsme pojmenovaly posloupnost životních událostí, které vnímala optikou strachu o život, ať už svůj nebo někoho blízkého, uvolnily jsme je, také jsem jí naučila několik bioinformačních postupů na obnovu plic…
Ona s nimi pracovala a kromě toho se sama vydala do svých hlubinných vrstev a nacházela tam cestou imaginace další a další traumatizující souvislosti. Kromě strachu o hmotný život si zvědomila i strach o smrt své duše. Nebyla přede ní žádná další cesta jak žít. Naprostá beznaděj. Smrt za živa. Pak začala měnit vztahy v rodině, změnila práci, bydlení, prostředí, začala dělat to, co ji baví. A především změnila vztah sama k sobě, postavila se na první místo. Zaměnila víru v okolí, potažmo i lékaře, ve víru v sebe sama a ve svoji osobní sílu. Otevřelo se její vědomí a s ním cesta k Vesmíru. Došla k tomu, že Život potřebuje nejen být, ale také proudit, aby to vůbec dávalo smysl. O tom všem jsme promlouvaly na druhé konzultaci a také jsme to nechávaly odplynout. Anna v té době musela kvůli nežádoucím účinkům o hodně snížit dávky kortikoidů, tudíž to bylo víceméně jenom na ni. O tom, jak se tímto způsobem začala vymaňovat z kletby nemožnosti, mluví asi víc čísla než slova:
Původně jsem neměla v úmyslu o těchto dvou případech psát. Přiměla mě k tomu až slova Anny, když mi říkala, že jí v začátku její léčby nejvíc pomohlo, když slyšela příběhy lidí, kteří překonali něco, co lékaři označili za nepřekonatelné, nemožné. Že si v tu chvíli řekla – Když oni, tak já také. Že jí tyto příklady navrátily vnitřní sílu, odhodlání, naději.
Připomněla mi tím semináře Bioinformačních technologií, kterých jsem se před lety pravidelně účastnila. Pan Arkadij N. Petrov, autor těchto metod, a lektorka Natalja L. Zolotarjeva s sebou vozili šanon plný dokumentace o úspěšných případech léčby, potvrzovaných nejenom lékařským vyšetřením, ale i s notářským ověřením. Ne proto, aby se, jak sami říkali, plácali po ramenou, ale jako ukázku možností člověka. Jako ověřené informace, které můžou vnášet do kolektivního pole a vkládat tam program, že nemoci jsou vyléčitelné.
Asi bych tu mohla poznamenat, že by mi připadalo logické, kdyby se lékaři v těchto situacích začali ptát svých pacientů, zda a čím svoji léčbu podporují sami, že by je asi mělo zajímat, jak se z „nemožného“ může stát „málo pravděpodobné“ nebo dokonce „možné“… ale nějak se mi tímto směrem nechce úvahy rozvíjet.
Já sama mám z uvedených případů velikou radost. Bylo by asi divné, kdybych neměla… Jednak proto, že už tím, že jsem do jejich příběhů vstoupila, stala jsem se jejich součástí… a každý má rád příběhy se šťastnými konci. Opakovaným setkáním s nimi jsem poznala, jaké světlo v sobě oba nesou… a moc jim přeji, aby ho mohli nechat zářit co nejdéle. Také se štěstím zatetelíl můj vnitřní rebel, o němž jsem psala už v tomto článku (odkaz) – ten miluje, když ukazuje nové neprobádané cesty, když zboří pevně danou prognózu, když se mu podaří zrušit hranice mezi možností a nemožností. A také proto, že ne každý příběh, do kterého vstoupím, má šťastný konec – a ty, které ho mají nebo k němu alespoň směřují, jsou pro mě potvrzením smyslu cesty, kterou společně jdeme.
(Napsáno se souhlasem paní Anny.)