Dobře vím, že když se pustím s někým do hlubšího rozhovoru, často otevírám brány slovům, která obvykle ven nevycházejí… některá z nich tak zaznívají úplně poprvé. Vím, že takto dokážu odemknout i dávnou minulost. Je to projev daru Genového klíče 13, který mám v profilu na pozici Životního úkolu a který mi je nesmírně blízký. Už jsem o něm – a o pavoučnici Arachné, která je s ním spojena – kdysi psala (tady). Je to jako když se otočí klíčem v zarezlém zámku a slova sdílení se začnou vynořovat z hlubin zapomnění.
Ta slova často nesou příběhy o ztrátách a zraněních, nesou v sobě strachy, smutky, beznaděj… Před časem jsem však skrze pár otázek vynesla na světlo nádobu plnou jedu. Nádobu plnou dávných křivd, nenávisti, závisti. Mezi nimi bylo ukryté i falešné zrcadlo, které dávalo na otázku: Kdo je čistý a poctivý? odpověď: Ty, a na otázku: Kdo je zlý a prospěchářský? odpověď: Oni. Ta, která v sobě tuto nádobu už desítky let nese, navenek její existenci schovává pod zdánlivým nadhledem a lhostejností k těmto tématům. Nechci a nemůžu k tomu psát víc – a ani to není důležité…
Důležité je to, že ve mně tento rozhovor, resp. vzpomínka na něj, tak trochu zůstává. Stejně tak ve mně zůstává jedna z besed Jirky Ledvinky, kterou jsem dávala do prosincového videookénka (viz tady). Mluvil v ní o dokončování, o smetání scén, o tom, co přichází… a o tom, jak je v těchto souvislostech třeba podívat se do sebe a propustit vše, co zakaluje naše nitro, abychom do nových dní vstupovali s čistým plátnem. Dost jsem o jeho slovech přemýšlela a měla jsem velmi příjemný vnitřní pocit z toho, že v sobě nenesu vůči nikomu zlobu a zášť, že nikomu nic nezávidím, nikomu nepřeji nic špatného, že zpětně v životě nic nevnímám jako křivdu, že je uvnitř mě čisto. Ne že bych byla dokonalá a – jak trefně říkala Natalja, lektorka bioinformatiky – „bílá chundelatá na obláčku“, také svá nedokončená témata mám… ale jed v žádném z nich není.
Když jsem naslouchala těm slovům plným jedu, kdy jsem je nechala proudit prostorem, aniž bych se s nimi spojila jakoukoli svou emocí, jenom jsem v duchu děkovala za to, že ve mně není nic, s čím by rezonovala. Říkám si teď, proč to sem vlastně píšu. Možná proto, že dnes asi víc než kdy dříve nikdo nevíme, co přinese další den, další hodina. Že se možná doopravdy ocitneme v situaci, kterou Jirka nazývá „přímou konfrontací s božstvím“, kdy se budeme muset obrátit naruby a ukázat, co máme uvnitř sebe. A že je možná čas podívat se, jestli nějaká nádoba nebo lahvička jedu uvnitř nás přece jenom schovaná není… a případně ji rozpustit v oceánu odpuštění (ano, vím, že jsem tímto příměrem končila i předešlý text, ale nějak se mu chce vstoupit i sem). Ptáte se, co se stalo s jedem v nádobě? Přestože proudil ven do prostoru, v nádobě ho téměř neubylo… a není mou kompetencí takto nebezpečný odpad likvidovat zvenku. Třeba přijde čas na jeho vnitřní transformaci, kdoví…