O nebeském mňau

Kdybych měla říct, jaká zkušenost se vynořila z dlouhé řady mých konzultací, tak je to ta, že nemá vůbec žádný smysl přemýšlet dopředu o tom, jak budu s člověkem, který přichází, určitý problém řešit, o čemu spolu budeme mluvit, k čemu bychom se měli dostat. Že jde jenom o to vytvořit kolem sebe prostor a nechat do něj přicházet vše, co přijít má, že se během té hodiny či dvou odehraje něco, co se může odehrát jenom v tuto chvíli… a že mě má duše či vyšší síly za všech okolností podpoří. Znovu jsem dostala jednoznačné potvrzení.

Přijela za mnou paní Viera. Většinou uvádím pro zachování anonymity jiné jméno, ale k ní se žádné jiné nehodí. A asi by ani jiné nechtěla. Už okolnosti toho, jakými cestami se ke mně dostala, by možná vydaly na samostatný příběh, v němž tančily svůj tanec těžko uvěřitelné náhody a synchronicity. Seděla proti mně a vyprávěla. O své závažné diagnóze, o nálepkách lékařů, o životě, který přinesl spoustu bolavých okamžiků. Tuhle část ale přeskočím. Přeskočím také hledání konkrétního spouštěče nemoci, přeskočím návody jak pracovat s emocemi, jak informačně působit na své tělo, jak vytvořit podmínky k léčení.

V jednu chvíli jsem opatrně položila otázku, na kterou se vážně nemocných lidí dost často ptám. Otázku, zda se obává smrti. Paní Viera pochází z věřící rodiny a sama je hluboce věřící člověk… proto jsem očekávala smířlivou odpověď. Otevřela jsem však touto otázkou stavidlo vzpomínek, na jejichž dně se nacházela čtyřicetiletá těžká vina. Vina za potrat dítěte, které mělo přijít na svět jako čtvrté v těsné posloupnosti, za těžkých rodinných okolností a nevyhovujících podmínek.

Nemělo moc smysl vnášet do rozhovoru logické argumenty, těch měla Vierka sama dostatek. Na mentální úrovni měla vše pojmenované, pochopené, přijaté, sama sebe se snažila přesvědčit, že se trestá stále dokola za jeden jediný čin a že by už měla nechat minulost spát. Na hlubší úrovni však vina stále žila jako mocný drak ve své sluji a když k tomu byla příležitost, tak ze své sluje vylézala na povrch. Byla takovým stálým, většinou nevnímaným podbarvením života.

Když jsem naslouchala těmto slovům, opakovaně mi myslí prolétl obraz jednoho malinkého koťátka, které se narodilo u mé kamarádky Luci… Narodilo se jako čtvrté a na rozdíl od jeho třech zdravých sourozenců mělo otevřené bříško a po pár hodinách tento svět opustilo. Má další kamarádka, úžasná komunikátorka Zuzanka, s ním rozmlouvala, a jeho poselství nádherně ukazovalo, že my lidé sice máme tendenci si o všem něco myslet a vytvořit si na to názor, ale nikdo neznáme celý příběh… A co malý kocourek vyprávěl?

„Vůbec nelze pochybovat, že by bylo něco špatně, vše bylo v souladu s plánem mé duše. Narodit se do milující rodiny, cítit teplo mé mamky, vnímat v bříšku své sourozence. Necítím se postižený nebo o život ochuzený, chtěl jsem si jen připomenout zrození, jen se na ten stav zase naladit. Nebylo mým cílem prožít dlouhý život, cítím se v jemnohmotném světě jako doma, mám tu své úkoly a svá poslání. Tato fyzická možnost pro mě byla jako udělat si letní dovolenou, zase zakusit svět, cítit se vyživován mojí kočičí mamkou a podporován lidskou rodinou, cítit teplo. Šlo jen o to si to připomenout a projít zase prožitkem života, toho fyzického, který je v mnoha ohledech tak specifický. Já mám svá poslání, ve vesmírných sférách ztělesňuji vibraci lásky, naděje, míru, přátelství a vůbec všeho dobrého, co si jen lze představit, a v těchto ohledech budu nápomocen své lidské rodině jako vyjádření díků za jejich péči a oporu, I když z lidského pohledu mé fyzično trvalo jen krátce, já se cítím tak obohacený, jako kdybych načerpal energii na několik let dopředu. Když se snažím působit a přinášet na svět vše pozitivní, je to někdy trochu únavné, protože vždy je co napravovat, vždy je komu pomáhat, vždy se děje nějaké příkoří, a tak to do jisté míry zůstane i nadále, ale jde o ten rozsah, množství v jakém se tyto věci dějí. Měl jsem pocit, že ztrácím motivaci, že ztrácím naději, ale to by se mi nemělo stávat, protože jsem ztělesněním naděje. Má energie je obrovská a nepředstavitelně přesahující fyzické tělo jednoho malého koťátka. Potřeboval jsem, aby na chvíli někdo pečoval o mě, aby mě živila má kočičí mamka, která k tomu měla skvělé podmínky a prostředí. A když jsem se narodil a lidská mamka mě držela v dlaních a já jsem cítil, jak ji na mě záleží, tak jsem se tomu musel usmívat, jakou jsem z toho měl radost. Že moji snahu pomáhat někdo vnímá, může mi ji na oplátku poskytnout, když jsem zase já ten, kdo potřebuje podporu. Moje lidská mamka tam pro mě byla, snažila se pro mě udělat něco navíc, ale já jsem nechtěl zachraňovat, šlo mi jen o tu chvilkovou blízkost, která mě nabila obrovským elánem pomáhat dál, být tu pro ostatní a pochopit zase jaká je moje role, a že vůbec nejsem slaboch, že jsem si došel pro chvilkovou oporu, abych mohl zase pomáhat dál jen tím, kdo jsem a jakou energii nesu a reprezentuji. Cítím velký vděk za vše, co se událo, nic bych na tom neměnil, ale opravdu jsem nemohl zůstat déle, mám svojí práci, vím kde je mé místo a má role, kterou musím naplňovat, protože jsem si to tak sám vybral. Tohle pro mě byla možnost, jak vyrovnat dávání a přijímání, abych mohl opět stát v plné síle a čelit energiím, které nejsou zase až tak podporující tím, že se jich nebudu bát, ale ani s nimi nebudu bojovat, já jen stojím na svém místě a jdu příkladem. Děkuji za to, jak citlivě se mnou bylo zacházeno a jak bylo s úctou naloženo s mým tělem, vše bylo nejlépe jak být mohlo, cítím se tolik obohacený a oceňuji svou kočičí i lidskou rodinu, že jsem mohl přijít k nim a prožít to, co jsem si prožít potřeboval, aniž bych tím někoho zarmoutil nebo mu ublížil, protože zrození i odcházení jsou dvě strany jedné mince s názvem život – a já jsem teď tak nabitý elánem, díky tomu, že jsem si připomněl, co je v životě důležité, že se zase můžu pustit do své práce a všem jsem moc vděčný za pomoc, že mi svým prostřednictvím dovolili načerpat energii, kterou jsem potřeboval abych mohl pokračovat dál a být tím, kým doopravdy jsem – láskou.“

Když mi tento obraz prolétl hlavou poprvé, řekla jsem si, že to raději nechám být… Přece jen je pro mnoho lidí takováto komunikace z říše sci-fi a také by každý nepřijal srovnání odchodu děťátka a kocourka. Ale obraz se vrátil a já jsem tento příběh začala vyprávět. Vierka seděla a plakala. Nebyly to jenom slzy dojetí. Byly to hluboké těžké slzy, takové, které měly sílu odplavit vinu a odnést ji do oceánu odpuštění. Po chvíli zaznělo jen tichounké Děkuji… a zůstal klid, smíření, láska.

(Napsáno se souhlasem paní Viery i Lucinky)